Bee/Den za dnem

Ranní inspirace

6. března 2011 v 16:22 | Bee
Ustreamers where you at?! We about ot be live! objevilo se mi na hlavní stránce Twitteru, když jsem se rozhodla jen tak přejet očima, zda není něco nového. Mrkla jsem na hodiny, ukazovaly něco málo před desátou hodinou ranní. Venku krásně svítilo sluníčko, otevřeným oknem dovnitř pronikal jemně chladný vzduch. Nadechla jsem se ho a vrátila svůj zrak zpět k notebooku. Rozklikla jsem odkaz, který mě přesměroval na ustreamový profil Braxtona Olity. Ustream ještě nezačal, ale chat fanoušků již byl v plném proudu. Chvíli jsem pozorovala nově naskakující zprávy, ale moc dlouho jsem u nich nevydržela - většina z nich byla rusky a když už některá z nich byla anglicky, byla naprosto nesmyslná. Zesílila jsem volume, abych slyšela, až Braxton dorazí a ustream začne. Mezitím jsem si šla dát snídani a obléknout se. Měla jsem před sebou krásnou neděli, další den volna, se kterým jsem mohla v podstatě naložit, jak jsem chtěla. Rozhodla jsem se poklidit si pokoj a Braxtonův ustream mi připadal jako dobrá zvuková kulisa k uklízení. Jako obvykle jsem měla v plánu jen poslouchat, jak si prozpěvuje, a provádět zároveň něco jiného.
Po návratu z koupelny jsem už slyšela, jak se z bedniček line Braxtonův hlas, odpovídající na otázky fanynek. Na chvíli jsem se posadila, abych se podívala, jak dnes vypadá. Mluvil zrovna o jedné ze svých písniček, o tom, jak nahrál bicí, jaký to byl proces - řekla bych, jedno z jeho oblíbených témat. Nikdy jsem vlastně ustream neviděla celý. Vždy jsem ho po chvilce vypla, protože jsem doma nebyla sama a ostatní Braxtonův zpěv rušil. Často jsem si ale nechávala vyprávět od kamarádek, co říkal, zpíval, hrál.. Vlastně jsem nikdy pořádně nepoznala, jaký je. To, co jsem od kamarádek slyšela, mi k němu nějakým zvláštním způsobem nesedělo. Dnes jsem se ale přesvědčila na vlastní oči (a uši).
Po dvaceti minutách sledování ustreamu jsem se rozhodla udělat si trochu pohodlí, přeci jen jsem byla zkroucená na židli, a odložit úklid pokoje na později. Braxton pokračoval v odpovídání na otázky, většinou ale na ty nejzajímavější, alespoň pro mě. Mluvil o svém životě, o svém postoji k němu. Mluvil také o tom, co ho baví, proč dělá to, co dělá. Mluvil o inspiraci. Asi bych měla přiznat, že jsem seděla a doslova hltala každé jeho slovo (zdá se to být nemožné, ale opravdu jsem mu každé slovo rozuměla). Ohromilo mě to a v duchu jsem si ho připsala na seznam svých hrdinů, lidí, kteří mě inspirují k tomu, abych žila tak, jak žiji a ještě mnohem lépe. Když po několika dalších minutách vzal Brax do ruky kytaru a zahrál několik svých písniček, jen jsem zírala na obrazovku, nevnímala ani tak to, co jsem na ní viděla, a poslouchala a poslouchala. Mezitím se mi honilo hlavou tolik myšlenek. Zoufale jsem se snažila je uklidnit a udělat si v hlavě pořádek. Už nějakou dobu jsem měla hlavu tímto způsobem prázdnou. Už dlouho nikdo nedokázal dodat mi tolik takové, jak to jen nazvat, asi myšlenkové energie. Dlouho mě nikdo neinspiroval, nemotivoval ke zlepšení. Dlouho mi nikdo nepomohl vyškrábat se na mou cestu dál životem. Ráda bych mu za to poděkovala, ale zatím se nebudu snažit to opravdu provést, pořád věřím, že ta příležitost jednou přijde sama.
A tak se s námi všemi Braxton rozloučil, několikrát poděkoval za všechno, co pro něj děláme, zkrátka za veškerou podporu. Nezůstala jsem dlouho sedět, věděla jsem přesně, co dělat. Notebook jsem vypla, to nikdy není ta věc, kterou potřebuji, abych mohla s něčím takovým začít. Postavila jsem se před okno, hluboce se nadechla a cítila jsem, jak mi po běhá mráz po zádech. Něco ve vzduchu bylo jiné. Atmosféra kolem se změnila. Ale jen na první pohled. Na ten druhý už totiž bylo jasné, že to vše dokreslila jen má fantazie. Změnilo se něco uvnitř mě... Možná můj přístup k okolnímu světu?

Štěstí aneb pozdrav do nového roku!

4. února 2011 v 14:41 | Bee
BEE-W.BLOG.CZ
Z prosince jsme přeskočili rovnou do únoru. Zapomněli jsme tedy oslavit roční výročí tohoto blogu (23. 1.). Tak si všichni radostně povyskočme a pokračujme dál ve čtení článku bez jakékoliv změny.
Jsem zamilovaná. Jsem zamilovaná až po uši, topím se v nekonečné lásce...k životu. Ano! Jsem zamilovaná do svého života. Jsem zamilovaná do všeho, co se v něm děje. Za nic bych ho nevyměnila. Tomu, kdo mi jej vybral, jsem do smrti vděčná. Ale nepředbíhejme, ráda bych se nejprve vrátila ke shrnutí roku 2010. Nejen, že byl tak krásně kulatý, byl totiž i krásně jiný než všechny roky předchozí. Budete mi věřit, že mám opravdu slzy v očích, když si vzpomenu? Slzy štěstí. Štěstí, které jsem našla. Cítím se tak naživu, vesele, úžasně. V loňském roce jsem poprvé zjistila, co vlastně štěstí je. Zjistila jsem, že celou tu dobu před tím jsem neměla nejmenší tušení, co to je. Představovala jsem si štěstí, myslela si, že jsem zažila nejšťastnější chvíle svého života, ale byl to omyl. Rok 2010 byl rok plný kouzel. Splnila se mi spousta přání, objevila se spousta nových a nových snů, které najednou ožívají přímo před mýma očima. Začala jsem věřit. Přestala jsem pochybovat. Našla jsem odhodlání dělat věci, které chci dělat. Našla jsem jistotu. Místa, na kterých se vždy cítím příjemně. Našla jsem domov. Domov, kde se o mě všichni postarají, pokud to budu potřebovat. Do roku 2011 jsem vstoupila s chutí žít a jít dál a dál. Pokračovat na své legendární cestě za ještě větším štěstím, než zažívám teď. Dříve byla cesta hrbolatá, všude kolem byla mlha, šlo se mi težce. Klopýtala jsem, zoufale tápala v nekonečné mlze a tmě. Padala jsem, těžce se zvedala a snažila se pokračovat. Ale teď? Hrboly nezmizely, cesta je pořád stejná. Jen já mám v sobě sílu, je překračovat. Našla jsem ji. Sílu jít dál. Věřím, že jednoho dne dojdu na konec, který jsem tak dlouho vyhlížela. Věřím, že jednoho dne dosáhnu nejvzdálenějšího cíle a to největší, nejtajnější přání se splní. Od toho tady přeci jsme, ne? Abychom šli za svými sny. A vy víte dobře, kdo mě k této myšlence poprvé přivedl. On, přece on! Pan Leto. Jak jsem již několikrát říkala, jediné, co bych chtěla, je poděkovat mu. Že mi pomohl dostat se tam, kde jsem. I přes to, že to udělal nepřímo, jsem mu vděčná. Vše mohlo být úplně jinak. Páni. Bůh ví, co bych teď dělala, kdyby...kdyby se to všechno nestalo. Vzpomínala bych na rok 2010 jako na jednu velkou rozmázlou skvrnu bez žádných zážitků. Ale stalo se to. Byla jsem odvážná, vyplatilo se to. Miluji život. Miluji náš život. Nikdo nemá nejmenší tušení, co všechno se v něm skrývá, co všechno můžeme objevovat v obyčejných věcech kolem nás. Zbožňuji to.
A proto jsem sem přišla po tak dlouhé době. Chtěla jsem vám nabídnout trochu svého štěstí. Chtěla jsem, abyste také žili svůj život naplno. Neseděli doma, nebyli pesimističtí. Stačí málo a svět může být mnohem krásnější. Věřte mi. Je to nejlepší pocit, co jsem kdy cítila. Miluji život, milujte ho taky!

Kouzlo fotografie

30. prosince 2010 v 18:30 | Bee
BEE-W.BLOG.CZ
Při jedné z prvních hodin anglické konverzace v tomto školním roce jsme měli za úkol napsat na papír tři věci, ve kterých si myslíme, že jsme dobří. Dlouho jsem se zamýšlela nad tím, co napíšu, ale nakonec jsem skončila u klasiky, kterou obvykle zmiňuji. Napsala jsem sport, psaní a fotografování. Konverzace probíhala tak, že jsme se rozdělili do dvojic a druhý z dvojice si měl vybrat jedno ze tří témat svého partnera a klást mu ohledně daného tématu různé otázky. Dvojice se po několika minutách měnily a tak každý zjistil o každém několik málo informací.
Mým partnerem se v jedné části konverzace stala sama profesorka. Posadila se naproti mně, prohlédla si můj výběr a rozhodla se zahájit konverzaci na téma fotografie. Nejprve se ptala, jak dlouho fotím, čím fotím a na další podobné otázky. Když zbývala už jen chvíle do vypršení časového limitu, položila mi otázku, co mě na fotografování vlastně baví. Musela jsem se zamyslet, čas mezitím vypršel a tak mi nezbylo, než nad otázkou dále přemýšlet i doma. Proč vlastně fotíme? Co nás na tom tak baví? Proč někoho baví fotit makro fotky a někdo radši akty?
Od té doby, pokaždé když jsem vzala svůj foťák do ruky, vždy se mi před očima zjevila tato otázka a tak jsem se během focení snažila vnímat své pocity. Jde hned o několik důvodů. Prvním je samozřejmě fakt, že fotografie jsou obrazové vzpomínky na život a vše, co se nám v něm přihodilo. Do fotografie se dá zachytit nejen to, jak daný okamžik vypadal - zda bylo hezké počasí a tak podobně - ale i nálada okamžiku, pocity, které jsme cítili. Podíváme se na obrázek a hned uvnitř cítíme ten samý pocit, co jsme cítili, když jsme byli tam. I když jde třeba jen o vnímání toho, že nám foukal vítr a cuchal nám vlasy. Podle mě to funguje velice zajímavě. Za další důvod bych považovala to, že objektivem foťáku se dají objevit věci, kterých bychom si bez něj v žádném případě nevšimli. Stává se mi, že si večer na počítači prohlížím fotky a najednou tam vidím, kolik jsem toho, ač náhodou, zachytila. I na místech, která pravidelně navštěvuji, toho najednou vidím mnohem víc. To samé platí i u lidí. Fotila jsem jednou oslavu narozenin mé mamky a až později u počítače jsem si všimla, že měla její nejlepší kamarádka krásně udělané dvojbarevné stíny, i přes to, že jsem celý večer seděla naproti ní. Fotka vám dá možnost si vše pozorně prohlédnout - můžete si vše prohlížet jak dlouho chcete, zatímco v daný okamžik vaše oko nestihlo zaznamenat všechny nejmenší detaily.
Kdyby se mě profesorka zeptala znovu na tu samou otázku, nejspíš bych měla na několik minut mluvení vystaráno. Byly by to především právě tyto dva důvody, ale jistě by se dalo najít mnohem více dalších. Protože vím, že mezi vámi je mnoho podobných 'fotografů' jako jsem já, ptám se vás, proč fotíte?

Pojďme se opít jahodovým džusem!

29. prosince 2010 v 17:00 | Bee
BEE-W.BLOG.CZ
Proč někteří lidé, když má přijít návštěva, myslí jen na to, jak ji opít? Proč se netěší na to, jak si popovídají? Jak ji poznají třeba zase o něco lépe, dozví se nějaké nové a zajímavé informace.. Zasmějí se, pobaví.. Bude jim dobře.. Proč přemýšlí jen o tom, co budou spolu pít a jak velká je šance, že se jim podaří opít ty dva abstinenty, co mají přijít taky? Copak je nemohou nechat být? Jsou to abstinenti. Tečka. Dají si třeba džus a bude jim dobře. Ne. To je rozhodně velký problém.
Předem bych se vám ráda omluvila, jelikož jsem v této věci velice zaujatá. Alkohol nepiju, nechutná mi, smrdí mi a děsí mě. V jisté míře je mi u jiných ukradený, samozřejmě. Ať si připijí, když je co slavit, ať si dají sklenku vína, když mají chuť. Nikomu v ničem nebráním. Do té chvíle, kdy je s nimi ještě řeč. Nenávidím opilé lidi, především opilé rodiče. Neznám žádný důvod, proč to dělat. Opíjet se do němoty. Druhý den vzpomínat "A ty sis pak dala ještě dvě vodky a já si připíjel s tamtím pánem becherovkou..". Nevidím v tom žádný smysl. Proč? Neznám odpověď na tuto otázku a ani ji znát nechci. Nebudu do sebe klopit něco, co mi naprosto nechutná, jen proto, abych to zjistila. Třeba je to zábava, nevím. Taky mě baví klopit do sebe jahodový džus, protože je tak úžasně sladký, až mě hladí na duši. Ale to je to, co mě na tom baví. Dělají to ti lidé také proto? Pijí alkohol, protože jim tak chutná? Chutná jim víc než jahodový džus? Hladí je chuť alkoholu na duši? Nebo to dělají jen z toho důvodu, že pijí alkohol a chtějí se opít? Nerozumím tomu. Co je tak vzrušujícího na faktu, že děláte věci, které v normálním stavu neděláte? Někomu alkohol prospěje, dokáže potom říci to, co by jinak nedokázal. Prospěje mu to, pokud věci, co říká, jsou potřeba být vyřčeny. V opačném případě jde spíše o velký problém. Stejně jako u lidí, kteří se po alkoholu chovají jako úchylové, jsou agresivní nebo třeba upadnou do deprese. Nevím, co by alkohol udělal se mnou a ani to vědět nechci. Děsí mě fakt, že bych dělala něco, co bych normálně nikdy neudělala. Mám uvnitř sebe příliš mnoho tajemství, která by se mohla dostat ven a já si zatím přeji, aby zůstala tajmestvími. Je to jeden z důvodů, proč jsem abstinent. Ale ten hlavní je, že si prostě stejně radši dám jahodový džus. Přijde vám to tak těžké pochopit? Proč na mě neustále musí mít někdo narážky? Proč bych se musela na osmnáctiny opít? Radši je strávím s nejlepšími přáteli, půjdu do kina, nebo si uděláme doma filmový večer a já budu popíjet svůj jahodový džus, zatímco oni si klidně můžou dát co budou chtít. Ale ať mě nechají být! Nemusí mi za každou cenu nalévat něco do pití jen proto, že mi přece bude osmnáct! Hodně lidí řekne, vždyť to je v pořádku, nemusíš to pít, když ti to nechutná. Ale těch, kteří to pochopit nedokáží je mnohem víc. Věřte mi.

Vysněné zimní odpoledne

28. prosince 2010 v 22:02 | Bee
BEE-W.BLOG.CZ
Zima na venkově se mi líbí. Je jiná, než ta velkoměstská - pražská. Žádné namrzlé přechody pro chodce, na jakých si lidé lámou nohy. Žádná blátivá břečka, jakmile napadaný sníh po pár dnech roztaje. Ale jen sníh. Krásný, bílý, na všechny strany se třpytící sníh. Nic se nevyrovná pohledu na dlouhé plochy zasněžených polí a holých stromů, tyčících se uprostřed nich. Naprostá nádhera. Jen se rozběhnout a svalit se do té nekonečné vrstvy sněhu. Položit se do něj jako do měkké peřiny. Válet se v něm, blbnout a užívat si každé volné chvíle našeho života. Ano, přesně tohle splňuje mou představu ideálního zimního odpoledne.
Celá věc má ale i jinou stránku věci. Po odpoledni stráveném na čerstvém vzduchu se vrátíte domů, do teplé chalupy. Cítíte, jak celé vaše tělo začíná polévat příjemné horko. Máte červené tváře a nos, rozcuchané vlasy od čepice a svráštělé prsty od mokrých rukavic. Všechny vrstvy oblečení si odložíte nejlépe na topení, aby byly při dalším oblékání příjemně vyhřáté. Přes hlavu si přetáhnete na dotek jemný svetr, nazujete si teplé papuče s kožíškem, posadíte se do houpacího křesla a zapnete si televizi. Maminka vám přinese horký čaj a bábovku, které vám udělají dobře. Cítíte se skvěle a spokojeně. Houpáte se sem a tam, sledujete pohádky a v žádném případě si nemáte na co stěžovat.
To všechno, co tady dnes popisuji, byla má představa o tom, jak by měly vypadat dny jako byl ten dnešní. Nic z toho jsem nezažila. Většinu času jsem strávila v autě, pozorováním této nádhery venku a sněním o tom, jaké by bylo se do ní rozběhnout. Návštěva tety by se možná blížila části o houpání v křesle, kdyby kolem nepobíhali bratranec a sestřenice a svým ušitrhajícím ječákem nekřičeli na všechny kolem. Upřímně, jsem ráda, že jsem konečně tady, ve svém pokoji, v nádherném tichu a klidu. Fakt, že jsem se jich zbavila mě náramně těší. Ale vánoční prázdniny jsou vždycky prázdniny plné návštěv, podobných té dnešní, a proto si budu muset svá vysněná zimní odpoledne nechat na jindy. Však ono jich ještě bude dost než přijde jaro!

Vánoční atmosféra

27. prosince 2010 v 19:15 | Bee
bee-w.blog.cz
Tak jsem zase tu, na chalupě, a nezbývá mi než vytáhnout zaprášený internetový kabel, zapojit ho do mého notebooku a přestat se nudit. Řekla bych, konečně ty pravé vánoční prázdniny. Po pravdě, připomíná mi to všechny vánoční prázdniny za několik posledních let. Tehdy jsme je celé trávili zde, uprostřed momentálně zasněžených polí, daleko od civilizace. Bylo to báječné, Štědrý den mi zde vždy připadal tak vyjímečný, uvědomila jsem si, že se něco takového děje - opustila jsem zalidněnou Prahu a ocitla se na liduprázdném místě v přírodě za účelem strávit zde prázdniny společně s celou mou rodinou. Ale přišla jsem si tu vždy tak trochu jako ve vězení. Daleko od všech přátel, se kterými bych se během prázdnin mohla vidět, byla jsem prostě na několik dní naprosto odříznutá (i když posledních pár let už tu byl tátou zřízený internet a tak to bylo trošku lepší).
Nebude vás snad překvapovat, že jsem zatoužila po změně. Chápala jsem, že když jsme ještě v Praze měli malý, přeplněný byt, kde by se Vánoce rozhodně slavit nedaly, museli jsme odjet na chalupu, kde je dostatečný prostor. Letos jsme se ale přestěhovali a tak jsem si říkala, že slavit Vánoce první rok v novém bytě by byl dobrý nápad. Představovala jsem si, jak se půjdeme na Štědrý den projít do staré Prahy, dáme si na Staroměstském náměstí trdelník a pečené kaštany, prohlédneme si stromeček.. a pocítíme vánoční atmosféru již v ulicích. Vše tomu také nasvědčovalo. Říkala jsem si, konečně budou bílé Vánoce. Ale kdepak. To by přece nebyly Vánoce, kdyby byly bílé! Den před Štědrým dnem sníh zmizel a venku pršelo. Místo něj zůstaly v ulicích hory šedého blátivého čehosi, co dříve býval sníh. Byla jsem znechucena. Proházka nebyla ta pravá procházka podle mých představ. Nateklo mi do bot a tak jsem cestou akorát promrzla. V novém bytě jsme neměli žádné koledy, a tak nám při štědrovečerní večeři hrály akorát tak tramvaje jezdící venku na ulici. Opravdová vánoční atmosféra! Říkala jsem si, že to asi byla chyba. Že jsem se měla spokojit s dalšími Vánoci na chalupě a vše by bylo jako vždy - kouzelné. Možná to příště zkusíme znovu, třeba bude počasí vlídnější a tak bude celý Štědrý den vypadat úplně jinak, kdo ví.. Každopádně to všechno nemění nic na tom, že škola se už zase bleskovou rychlostí blíží a to se mi přestává líbit! Měsíc leden bude velice perný, řekla bych. Pololetní vysvědčení...stydím se. Opravdu se stydím, jak nejvíce můžu. Nejen, že jsem kašlala na blog, kašlala jsem i na školu - byla jsem sakra líná! A rozhodně to chci změnit, než bude pozdě. Držte mi palce.
Obrázek: dansch.deviantart.com (nádherná galerie!!)

Ztracené kouzlo

26. prosince 2010 v 20:49 | Bee
bee-w.blog.cz
Nějak nevím, od čeho bych začala. Ale úplně nejdřív ze všeho bych vám ráda oznámila, že toto bude další z těch několika pokusů se sem vrátit. Jenže jelikož jsem člověk, který rád znovu a pořádně začíná, především v nějakou příhodnou dobu, myslím, že blížící se konec roku je ten pravý čas. Lépe řečeno, tentokrát mám mnohem větší šanci uspět.
Na můj barcelonský výlet si nechám samostatný článek, na který se chystám od té doby, co jsem se vrátila, ale zatím nebyla ta pravá atmosféra, abych se do něj mohla pořádně položit. Jediné, co vám mohu prozradit je, že jsem byla očarována. Nenarážím na koncert 30 Seconds To Mars, což byl vlastně cíl celé cesty, ale na samotnou Barcelonu. Město mě okouzlilo a teď mám dilema, kam se budu v budoucnu stěhovat. Měla jsem jasně dáno, že se odstěhuju do Lisabonu v Portugalsku, ale najednou se vedle objevila Barcelona, která Lisabonu velmi konkuruje. Ještě to bude těžké rozhodování, tak uvidíme. :) Musím přiznat, že ani smutný fakt, že mi v Barceloně byla během nakupování ukradena peněženka se všemi doklady a většinou peněz (holt jsem minutku nedávala pozor a už to bylo..), nezměnila můj názor. I přes to všechno zdlouhavé zařizování, co jsem teď po návratu měla na krku, bych se tam velice ráda vrátila. Bylo tam slunečno, žádný sníh a mráz. Zkrátka co více si v prosinci přát. No a samotný koncert? Narovinu vám prozradím, že to byl nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byla. A to ve všech směrech. Slyšela jsem všechny písně, které jsem očekávala, že uslyším, ale i mnoho těch, které jsem vůbec nečekala (a to myslím hlavně písně z prvního alba, které Jared zahrál v akustické části koncertu). Jediný vroubek u mě má za to, že nehrál mou nejoblíbenější R-Evolve, ale tak nehraje jí nikde, tak mu to nemohu zazlívat. S kamarádkou jsme usoudily, že asi zapomněl slova. :D Také jsem si celou show užila namaximum, opět jsme byla po boku několika skvělých lidí a bylo to mnohem lepší než Polsko, jelikož teď už jsem je všechny znala mnohem lépe. Sice jsme opět skončily v zadních řadách z toho důvodu, že v těh předních to bylo o život a to myslím smrtelně vážně. Děsila jsem se každého slova JUMP, které frontman předkapely vyslovil, protože to znamenalo vlnu šílenství kolem, skákání, aniž bych poroučela nohám, aby skákaly. Zkrátka jsem byla ráda, že jsem se dostala ven než přišli 'naši'. Mám je ráda, ale abych se tam takhle mlela jen aych viděla Jareda zblízka, to tedy ne. Ani bych si to nedokázala tak užít. Vzadu jsem měla prostor, mohla jsem si odložit tašku a bundu. Mohla jsem skákat, mohly jsme s holkami blbnout. Bylo to super. Takže, příště očekávejte mnohem detailnější popis toho, jak vše bylo. Dám si záležet.
Co se týče mého návratu domů, myslela jsem, že budu plna energie ze Španělska a tak se mi bude vše dělat mnohem lépe a s větší chutí. Ale bylo tomu právě naopak. Ze slunného města jsem se vrátila do naprostého humusu. Ve škole jsme měli i posledné dny před Vánoci co dělat a tak jsem myslela, že to všechno vzdám a budu jen spát a spát a vylezu, až bude jaro. Spadla na mě 'depka'. Stýskalo se mi po holkách, po koncertě a po té svobodě, co jsem v Barceloně měla. Jak jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla.. Pravdou je, že mě máma moc nepodpořila a ještě více mě popichovala řečmi jako 'Teď sis užívala, tak makej.'. V celé téhle nedobré náladě se prosinec přehoupl do času vánočního. Nejprve musím všem připomenout, že Vánoce byly vždy můj neojblíbenější čas roku. Těšila jsem se na všechnu výzdobu a dárky a jídlo. Každý rok jsem měla takové 'motýlky v břiše' když se blížil Štědrý den a užívala jsem si vybírání dárků pro ostatní. Těšila se, jak budou mít radost. Letos jsem kvůli ukradené peněžence neměla ani jeden dárek. Mám mi půjčila peníze a tak jsem v rychlosti koupila den předem každému z rodiny jeden film na dvd. Dárky jsem balila asi v pět hodin na Štědrý den, pak se rychle převlékla, najedli jsme se, dárky rozbalili a bylo po všem. Alespoň tak jsem to vnímala. Zvláštně. Nebyla jsem vůbec natěšená, ale ne že bych nechtěla být. Vše proběhlo tak rychle a jinak. Neumím to vysvětlit. Přála jsem si celou tu dobu, aby už byl konec, chtěla jsem zalézt do postele a spát. Teď už je mi o něco lépe, ale 'vánoční čas' stále nepociťuji a asi ani letos nepocítím. Mám strach, že už nikdy. Dnes mě napadlo, že bych z těchto pocitů už vyrostla? Že by pro mě tohle všechno ztratilo dávné kouzlo? Kdo ví. Každopádně musím uznat, že letošní Vánoce se nepovedly. Moc mě to ale netrápí, protože to, co jsem zažila těsně před nimi všechno to zklamání dokonale vyvažuje. Barcelona mě posunula dál, poslala mě na další metu. A já doufám, že další zastávka bude ještě zajímavější než byla ta poslední.

Every path is the right path.

1. prosince 2010 v 11:11 | Bee
BEE-W.BLOG.CZ
Zatímco svět za okny mého pokoje se ukryl pod sněhovou příkrývku, já se ukryla pod přikrývku svou. Skolila mě nemoc. Zalehla jsem do postele a zůstala v ní téměř celý den, dokud jsem nebyla schopná vstát. Nejím, nepiju, seriály jsou to, co mě udržuje naživu. Cítím se slabá, bez energie. Každý pohyb mě natolik vyřizuje, že se omezuji pouze na otáčení stránek v knize a pohybování myší od počítače. Celý den jsem si říkala, že bych měla využít faktu, že jsem konečně doma a nudím se, a napsat sem pár řádku, po čemž se mi mimochodem velice stýskalo. Byl to čas a povinnosti, kdo mi to nedovolil, ač jsem po tom velice často toužila. Tak jsem konečně tady, musím se na to usmát.
Venku poletují sněhové vločky, chodníky jsou celé bílé. Koukat se na to zevnitř se mi líbí, i když upřednostňuji čistě modrou oblohu a zářící sluníčko. Jakmile ale musím jít ven, doslova toto počasí nenávidím. Sníh. Už je tu sníh. Jak dlouho ještě bude mrznout? Několik měsíců? Ne, prosím ne. Bude se mi stýskat po sluníčku. Nestihla jsem se s ním pořádně rozloučit, připravit se na nekonečnou zimu. Hraje mi tu jakási smutná písnička. Nevím, kdo ji zpívá. Ale cítím náladu, kterou jsem kdysi pociťovala velmi často. Vždy když jsem dokoukala díl Gossip Girl, sedávala jsem ve svém pokoji, pouštěla si stále dokola nějakou píseň a zírala kamsi do tmy. Snila jsem o jiném světě, o jiném životě. Cítila jsem se odpoutaná od světa, který byl kolem mě. Neznala žádné hranice. Nebylo nic, co by mě zadrželo. Co by mě vrátilo nohama na zem. Proto pro mě ten seriál vždy tolik znamenal. Byl smutný a při tom veselý zároveň. Dával mi jistou naději. Žila jsem spolu s ním po celkem dlouhou dobu. A tak to cítím znovu, znovu sedím a koukám do prázdna. Znovu mám pocit, že nejsem tam, kde bych měla být.
Je to otázka, na kterou se sama sebe dost často ptám. Je ta cesta, kterou jsem si zvolila, vůbec cestou správnou? Co když najednou změní směr a já se dostanu někam, kam jsem nechtěla? Co když mě povede úplně jinam? Neměla jsem si vybrat jinou cestu? Neměla jsem se jinak rozhodnout? Jak říká Nemo Nobody: Every path is the right path. Možná jen záleží na tom, kdo s námi po té cestě jde a jak se cítíme my. Občas nás na ní potkají nádherné květiny a my budeme mít pocit nejšťastnějších lidí na světě, občas nám ji zkříží hadi a my dostaneme strach. Budeme se snažit utéct, ale to je špatně. Na naší cestě životem musíme překonat i to dobré, i to špatné. I situaci, která se zdá beznadějná, musíme nějak zvládnout. Musíme v sobě najít tu sílu jít dál, musíme myslet na to, že příště to budou zase květiny, co tam potkáme. Neohlížet se, nepochybovat. V hlavě nám musí pořád znít Every path is the right path. Svým rozhodnutím jsme nic nezklazili, vybrali jsme si správně, jen teď musíme bojovat dál. Obhájit si své rozhodnutí. Je to těžké, ale pokud to zvládneme, nic nás už nepoloží.
Aneb způsob jakým se snažím zabít tu prázdnotu, co v poslední době často cítím. Snažím se ji porazit a jde mi to mnohem lépe než loni. Vše je mnohem lepší než loni. Letošní novoroční článek bude přetékat štěstím, to mi tedy věřte!

Dávný domov

28. října 2010 v 16:24 | Bee
Do temného pokoje pronikl paprsek slunce. Zvedla jsem oči od knížky a s překvapením pozorovala jeho linii prodírající se žaluziemi a vytvářející na dřevěné podlaze nejrůznější obrazce. Podzim je přeci jenom stále tady v té podobě, kterou tolik zbožňuji.
Oddělovač
bee-w.blog.cz
Modrá obloha s nádhernými mraky, kroutícími se v různých tvarech. Stromy s listy dokonale zbarvenými do žlutých, oranžových až červených barev. Opadané listy poletující ulicemi, dodávající veselé barvy šedé zemi. Kouzelný to čas. A já už měla strach, že se ho nedočkám. Že nás navždy pohltí zima.
Díky mé nepozornosti knížka sklouzla na zem a zavřela se. Oddychla jsem si, sebrala knihu a uklidila ji na poličku. Přešla jsem k oknu a vytáhla žaluzie, abych paprskům umožnila zaplnit místnost. Sluneční záře se rozlila po místnosti a žluté stěny se najednou zdály ještě žlutější. Z modré pohovky bylo proti světlu vidět poletující prach. Rozběhla jsem se k němu a rukama ho rozvířila. Jednotlivé, okem sotva viditelné částečky, začaly poletovat po místnosti. Pustila jsem si hudbu a posadila se na okno. Nechala slunce, aby mě hladilo po tváři a vyhlížela na přírodu za okny.
Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, které jsem na tomto okně proseděla. Vzpomněla jsem si na obrazy, které jsem za ním viděla. Padající sníh bílých Vánoc. Suchou trávu a tvrdou zem při nepříjemném vedru letních prázdnin. Pobíhající děti s barevnými pomlázkami na Velikonoce. Proseděla jsem zde velkou část svého života. Prožila jsem na tomto místě mnoho chvil. Jakmile se zde posadím, začnou kolem mě vždy poletovat spousty vzpomínek.
Viděla jsem je před očima, jasnější než kdykoliv před tím. Cítila jsem všechny slzy, které kdy spadly na okenní parapet. Cítila jsem všechen strach a úzkost, co mě svazovaly. Cítila jsem ale i radost a štěstí, sálající z mého obličeje. Vzpomínala na lásku k tomuto místu. Jak jsem zde kdysi chtěla žít. Ve vesnici, daleko od všeho, co je teď mým životem. Smyslem mého života. Chtěla jsem mít před očima jen pole a louky. Chtěla jsem zapomenout na obchodní centra a davy lidí. Chtěla jsem si žít ve svém kouktu na zahradě se svými myšlenkami a nikoho nepustit dovnitř.
Sluníčko na chvíli zalezlo za mrak a tak mě jeho zmizení na chvíli probralo ze snění a vzpomínání. Uvědomila jsem si posun, který jsem zaznamenala. Vážně už mi není čtrnáct. Vážně už nepřemýšlím tak, jako když mi bylo čtrnáct. Vzpomněla jsem si na mou zoufalou touhu se změnit. Na touhu udělat ze sebe jiného člověka. Trávila jsem přemýšlením o změně tolik času, že jsem nevnímala to, jaká opravdu jsem. Pak přišla spousta novinek a já zapomněla na nějaké změny, začala jsem žít a užívat si. Začala jsem dělat, co jsem dělat chtěla a ta vytoužená změna přišla sama od sebe. Viděla jsem ji před očima a musela se smát. Když se člověk na něco soustředí, nepodaří se to. Jakmile to ale nechá být, přijde to samo. Zvláštní.
Stoupla jsem si, přetáhla přes okno záclony a oblékla si svetr. Je třeba si sluníčka užít než zase na nějaký čas zmizí. Naposledy jsem se ohlédla na okno a vyběhla po schodech dolů a potom ven na zahradu. Procházka bude to pravé. Vydala jsem se po cestě na pole. Pomalu ale jistě se mi vzdaloval náš dům. Roztomilý, s črvenou střechou. Povzechla jsem si. Už to asi navždy bude jen chalupa. Domov je Praha.

Óda na Czechelon

20. října 2010 v 16:30 | Bee
A tak se z Bee stala cestovatelka. Dříve obyčejná dívka trávící všechen svůj volný čas doma u svého stolu, dnes někdo úplně jiný. A to vše díky pár dalším (ne)obyčejným holkám. Díky malé, ale velice důležité, rodině.
Oddělovač
bee-w.blog.cz
Do ticha pronikl zvuk kytary. V mžiku jsem měla oči otevřené. The Kill. Ruka mi vyletěla do vzduchu a prsty pátrala po poličce s mobilem. What it I wanted to break? Rychlým pohybem jsem mobil umlčela. 6:00, svítilo na displeji. Chvíli jsem si mnula oči a snažila se zapátrat očima ve tmě. Nemohu jinak, zamumlala jsem si pro sebe, shodila peřinu a postavila se na nohy. V koupelně jsem si opláchla obličej vodou a ospale na sebe mžourala do zrcadla. Umýt vlasy, či neumít? Toť otázka. Umýt zvítězilo. Mokré vlasy jsem si zabalila do ručníku a šla se nasnídat. V bytě bylo ticho. Sobota. Kdo by vstával v takových ranních hodinách? Kdo by měl tu sílu neodolat pohodlné posteli a chladivé peřině? Já a zase já. Volala mě vyhlídka krásně stráveného dne a tak jsem se neohlížela na to všechno, co mě lákalo zůstat celý den doma, a zabalená v několika vrstvách světrů a kabátu jsem vyrazila do ještě stále spící ulice. Bylo vlhko a foukal studený vítr. Schovala jsem dlaně do rukávů a vyčkávala autobus, kterým jsem se dostala na Olšanské náměstí a odsud již dojela tramvají na Hlavní nádraží (nebo hlavně nedráždi?). Jakmile jsem vstoupila do hlavní haly, vybavil se mi den, kdy jsem tu čekala na ty samé holky, abychom společně vyrazily do Krakova na hudební festival. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla, jaký jsem tehdy měla strach, zda to všechno zvládneme. Jak jsem o nás jen mohla pochybovat? :)
Po chvíli se začaly objevovat jednotlivé známé tváře. Jako obvykle jsme si každá darovaly jeden 'marshug' na uvítanou a poté se již vydaly do vlaku směr Brno. Jako vždy jsem od té doby zahodila veškeré starosti stranou a jen se smála a smála. Vlak příjemně drncal po kolejích a my se bavily představami ideální budoucnosti. Cesta uběhla podezřele rychle. V Brně jsme byly okolo půl dvanácté. Tři 'moravské sestry' na nás již čekaly na nádraží. Bylo hezké je po dlouhé době vidět. Kolem dvanácté hodiny jsme již byly kompletní a vydaly se malovat.
Neznám lepší a příjemnější pocit, než tu bezstarostnost a nekomplikovanost, která mě vždy pohltí, když se sestrami z Czechelonu trávíme dny projevováním svých uměleckých vloh. Zní to legračně. Ale bylo to legrační. Dlouho jsem se tolik nezasmála. Opět jsem si skvěle popovídala s mou milovanou K. a nafotila spoustu fotek. I když počasí nebylo nejkrásnější, pršet nezačalo, což pro nás bylo příznivé. Po několika hodinách již ale začínalo být chladno, blížila se šestá hodina večerní a tak jsme se, samozřejmě po společné fotce, pomalu vydaly zpět na nádraží. Vlak byl poloprázdný. Spokojeně jsem se rozvalila na své sedačce a poslouchala hovor ostatních. V duchu jsem přemýšlela o tom, jak se cítím krásně. Jak mě takové výlety baví. V rukou jsem chovala foťáček jménem Fernando a těšila se, až si prohlédnu fotky. Svazovala mě touha. Touha zůstat takto napořád. Nikdy se nevracet domů a do školy mezi tu spoustu povinností a starostí. Ujížděla bych vlakem dál a dál, ale jedině po boku svých sester. I když je znám celkem krátce, přirostly mi k srdci a konečně po několika katastrofách splnily mou představu super kamarádek a super zážitků. Díky nim jsem se naučila nesedět doma den co den, ale využít každého volného dne k něčemu, na co později budu moci vzpomínat. Zažívat dny, jako byl ten sobotní. Krásné, příjemné a plné smíchu. Toť vše. Óda na Czecheln končí.
 
 

Reklama