Duben 2012

Osudová otázka

21. dubna 2012 v 19:11 | Bee
Ta jedna jediná otázka převrátila všechno naruby. Tři celkem obyčejná slova, která ale změnila všechno, naprosto všechno. Otázka, která zůstala stále viset ve vzduchu, nezodpovězená. Ale přesto mnou otřásla jako nic kdy před tím.
Měla jsem tehdy pázdniny. Byla jsem sama v našem bytě a ležela na rozkládací pohovce, s rukama podél těla, a zírala do stropu. Byla teplá noc. Měla jsem pootevřené okno a záclona se občas zavlnila, jak do pokoje zavál jemný vítr. Bylo ticho, naprosté ticho. Tehdy se to všechno odehrálo, tam někde, hluboko uvnitř mě samotné. Nikdo by si toho ani nevšiml, nikdo by nic takového nenápadného ani nezaznamenal. Všichni v tu chvíli asi spali, zdál se jim nějaký krásný sen, možná se ve spánku usmívali. Probudili se a říkali si, škoda, že to byl pouhý sen. A pro mě se zrovna tehdy stal sen skutečností.
Ležela jsem v tom tichu a cítila, jak uvnitř mě něco neuvěřitelně vře. Jako by nějaký človíček v mém těle křičel nejhlasitěji jak je to jen možné. Křičel a říkal, jsem tady! Ten človíček byl vlastně nějaké to mé pravé já, říkejte si tomu jak chcete. Věděla jsem přesně, po čem ten človíček touží, věděla jsem, že jemu nemůžu lhát, že mu nemůžu namluvit, že má, co chce. Věděla jsem, že to nemá. A věděla jsem, že je nejvyšší čas s tím něco udělat. Neměla jsem ale tušení, co bych měla dělat. Celou tu dobu, těch sedmnáct let, jsem vždy jen končila s očima plnýma slz, zalezlá ve svém pokojíčku, schovávajíc se před světem, který mě tak děsil. A teď najednou přede mnou stála šance. Nevěděla jsem ani, zda mi pomůže něco změnit, jen jsem cítila, že s sebou nese něco nového. A nové věci vždy přinášejí nějakou změnu, ne? Nové věci ve mně ale vždy vzbuzovaly neuvěřitelný strach! Stávala jsem za oknem a dívala se ven, přemýšlela o tom, co všechno bych mohla.. jako ti lidé, co si zoufají, že tak krásný je jen ten jejich sen. Až najednou jsem tu ležela, oči otevřené dokořán a položila jsem sama sobě tu osudovou otázku: Proč bych nemohla...? A najednou se vše otočilo, jak když někdo obrátí přesýpací hodiny, a právě v tuto neuvěřitelně neobyčejnou chvíli začal můj příběh.

Neuvěřitelné čtení

21. dubna 2012 v 18:41 | Bee
Nedávno se mi dostala do rukou zajímavá knížka. Našla jsem jí v oddělení pro děti - takovou malinkatou, útlou knížečku, kterou nejspíš každý přehlédne. Je o malém chlapci, který je vážně nemocný a zbývá mu několik posledních dnů života. Jedna ze sester v nemocnici, taková stará ale velice moudrá paní, mu poradí, aby každý den napsal dopis Bohu. Chlapec v něj nevěří, je přesvědčen o tom, že neexistuje, ale přesto se pokusí poslechnout rady své nejoblíbenější sestry a udělat to, jako by existoval. Vlastně se to celá tato knížka zdá být celkem obyčejná, ale ve skutečnosti je to spíše celé naprosto neuvěřitelné. Nechci vám prozrazovat, co se v knížce dále píše, třeba se někdo z vás rozhodne si ji také přečíst (což mimochodem zvládnete klidně za hodinu) a tak bych vás o to vše nechtěla připravit.
Pravdou je, že jsem dostala za úkol knihu přečíst na hodinu filosofie a teď bych o ní měla napsat práci na dvě stránky, ale nějak toho nejsem schopná. Říkala jsem si, zkusím to jinak a tak jsem tady a přemýšlím, co mě vlastně napadá při pomyšlení na to všechno, co bylo ukryto v devadesáti stránkách této knížečky. Říkám si, jaké by to asi bylo, vědět, že mi zbývá jedenáct dní života? Jaké by to bylo, pozorovat rodiče a doktory, jak se snaží smát, ale ve skutečnosti jim z očí kouká naprosté zoufalství? Jak bych asi chtěla, aby takových jedenáct dní vypadalo? Nemůžu se ubránit myšlence, že ač je to život velice krátký (chlapci je deset let), pořád je to život. Život, který žije každý z nás. Pořád může být naplněn. I chlapec jako je hrdina této knížky může umřít šťastný, s pocitem, že prožil život naplněný do poslední vteřiny. A čím vlastně? Záleží na tom vůbec? Láskou, vírou, radostí.. Člověk je přeci živý do poslední chvíle!
Vzpomněla jsem si také na Petra Pana a tak známou scénu Já věřím na víly a jo a jo! Když v něco věříme, tak to pro nás existuje, není tomu tak? Stejně jako malý chlapec ke konci příběhu začne brát Boha vážně a věří že existuje a vyslyší ho. Začala jsem věřit v několik různých věcí. Věřím, že existují a jsou tu se mnou, když je potřebuji. Nikdy nejsem sama a když jen na chvíli zapochybuji, hned si vzpomenu na všechny ty krásné okamžiky mého života, které by bez vší mé víry nikdy nebyly takové, jaké byly. A tak pochybnosti zmizí a já jsem zase o jedny z té spousty tíživých myšlenek lehčí.

Je to jen pár ze spousty myšlenek, co se mi honí hlavou. Říkala jsem si, možná by na vás mohly také zapůsobit, kdo ví. Každopádně kdyby někdo z vás měl zájem, kniha, o které v tomto článku mluvím, se jmenuje Oskar a růžová paní a napsal ji Eric-Emmanuel Schmitt. Jen do toho. :)

Ukryté vzpomínky

10. dubna 2012 v 19:01 | Bee
Prohlížím si vše, co jsem tu dokázala za nějaké ty dva roky, co byl tento blog v provozu, vytvořit a pláču. Nikdo z vás nemůže mít nejmenší tušení, jak moc se mě to vše dotýká, protože aniž bych zmiňovala konkrétní situace, dokázala jsem do všech těch slov skrýt velké období svého života. Cítím, jak na mě z těch všech článků mává a já si díky němu uvědomuji, jak daleko jsem se za ten více než rok vlastně dostala. Je to až neuvěřitelné.

Tak tedy, aniž bych měla tušení, zda tento svět vlastně ještě pořád funguje tak, jak fungoval tehdy, když jsem bez něj nedala ani ránu, a pomalu ani nevím, jak s blogem zacházet, vracím se, protože cítím, že bych všechno, co teď naplňuje můj život, měla s někým sdílet. Nevím, zda sem vůbec někdo někdy zavítá. Nehledám spřátelené blogy, nemám zájem o reklamu, jen si přeji, abych mohla někomu ukázat celé to kouzlo. Kdo mě zná, asi ví, že nerada zmiňuji konkrétní situace a návody, ale věřím, že se najde někdo, kdo umí číst mezi řádky. Přišla jsem, protože mám nezkrotnou touhu naplnit všechny radostí a ukázat jim, že svět je krásný, stejně jako život každého z nás. Možná bych vám chtěla vyprávět svůj příběh, protože si myslím, že stojí za to. Za poslední dva roky jsem toho prožila tolik jako jsem neprožila za celý svůj život a všechno kolem mě se obrátilo vzhůru nohama. Otevřela jsem oči, ale především srdce. A právě ty dva roky blogování, než se vše změnilo, pro mě mají obrovský význam, občas mi připadá, jako bych tehdy očekávala přicházející změnu. Kdo ví. Ráda se na to všechno, co přijde, budu dívat s vámi, protože vidět to všechno napsané před očima vždycky nabízí jiný pohled na věc. Možná právě proto jsem zde a nemohu se dočkat, až se do toho všeho pustím.