Březen 2011

Ranní inspirace

6. března 2011 v 16:22 | Bee |  Bee/Den za dnem
Ustreamers where you at?! We about ot be live! objevilo se mi na hlavní stránce Twitteru, když jsem se rozhodla jen tak přejet očima, zda není něco nového. Mrkla jsem na hodiny, ukazovaly něco málo před desátou hodinou ranní. Venku krásně svítilo sluníčko, otevřeným oknem dovnitř pronikal jemně chladný vzduch. Nadechla jsem se ho a vrátila svůj zrak zpět k notebooku. Rozklikla jsem odkaz, který mě přesměroval na ustreamový profil Braxtona Olity. Ustream ještě nezačal, ale chat fanoušků již byl v plném proudu. Chvíli jsem pozorovala nově naskakující zprávy, ale moc dlouho jsem u nich nevydržela - většina z nich byla rusky a když už některá z nich byla anglicky, byla naprosto nesmyslná. Zesílila jsem volume, abych slyšela, až Braxton dorazí a ustream začne. Mezitím jsem si šla dát snídani a obléknout se. Měla jsem před sebou krásnou neděli, další den volna, se kterým jsem mohla v podstatě naložit, jak jsem chtěla. Rozhodla jsem se poklidit si pokoj a Braxtonův ustream mi připadal jako dobrá zvuková kulisa k uklízení. Jako obvykle jsem měla v plánu jen poslouchat, jak si prozpěvuje, a provádět zároveň něco jiného.
Po návratu z koupelny jsem už slyšela, jak se z bedniček line Braxtonův hlas, odpovídající na otázky fanynek. Na chvíli jsem se posadila, abych se podívala, jak dnes vypadá. Mluvil zrovna o jedné ze svých písniček, o tom, jak nahrál bicí, jaký to byl proces - řekla bych, jedno z jeho oblíbených témat. Nikdy jsem vlastně ustream neviděla celý. Vždy jsem ho po chvilce vypla, protože jsem doma nebyla sama a ostatní Braxtonův zpěv rušil. Často jsem si ale nechávala vyprávět od kamarádek, co říkal, zpíval, hrál.. Vlastně jsem nikdy pořádně nepoznala, jaký je. To, co jsem od kamarádek slyšela, mi k němu nějakým zvláštním způsobem nesedělo. Dnes jsem se ale přesvědčila na vlastní oči (a uši).
Po dvaceti minutách sledování ustreamu jsem se rozhodla udělat si trochu pohodlí, přeci jen jsem byla zkroucená na židli, a odložit úklid pokoje na později. Braxton pokračoval v odpovídání na otázky, většinou ale na ty nejzajímavější, alespoň pro mě. Mluvil o svém životě, o svém postoji k němu. Mluvil také o tom, co ho baví, proč dělá to, co dělá. Mluvil o inspiraci. Asi bych měla přiznat, že jsem seděla a doslova hltala každé jeho slovo (zdá se to být nemožné, ale opravdu jsem mu každé slovo rozuměla). Ohromilo mě to a v duchu jsem si ho připsala na seznam svých hrdinů, lidí, kteří mě inspirují k tomu, abych žila tak, jak žiji a ještě mnohem lépe. Když po několika dalších minutách vzal Brax do ruky kytaru a zahrál několik svých písniček, jen jsem zírala na obrazovku, nevnímala ani tak to, co jsem na ní viděla, a poslouchala a poslouchala. Mezitím se mi honilo hlavou tolik myšlenek. Zoufale jsem se snažila je uklidnit a udělat si v hlavě pořádek. Už nějakou dobu jsem měla hlavu tímto způsobem prázdnou. Už dlouho nikdo nedokázal dodat mi tolik takové, jak to jen nazvat, asi myšlenkové energie. Dlouho mě nikdo neinspiroval, nemotivoval ke zlepšení. Dlouho mi nikdo nepomohl vyškrábat se na mou cestu dál životem. Ráda bych mu za to poděkovala, ale zatím se nebudu snažit to opravdu provést, pořád věřím, že ta příležitost jednou přijde sama.
A tak se s námi všemi Braxton rozloučil, několikrát poděkoval za všechno, co pro něj děláme, zkrátka za veškerou podporu. Nezůstala jsem dlouho sedět, věděla jsem přesně, co dělat. Notebook jsem vypla, to nikdy není ta věc, kterou potřebuji, abych mohla s něčím takovým začít. Postavila jsem se před okno, hluboce se nadechla a cítila jsem, jak mi po běhá mráz po zádech. Něco ve vzduchu bylo jiné. Atmosféra kolem se změnila. Ale jen na první pohled. Na ten druhý už totiž bylo jasné, že to vše dokreslila jen má fantazie. Změnilo se něco uvnitř mě... Možná můj přístup k okolnímu světu?