Prosinec 2010

Kouzlo fotografie

30. prosince 2010 v 18:30 | Bee |  Bee/Den za dnem
BEE-W.BLOG.CZ
Při jedné z prvních hodin anglické konverzace v tomto školním roce jsme měli za úkol napsat na papír tři věci, ve kterých si myslíme, že jsme dobří. Dlouho jsem se zamýšlela nad tím, co napíšu, ale nakonec jsem skončila u klasiky, kterou obvykle zmiňuji. Napsala jsem sport, psaní a fotografování. Konverzace probíhala tak, že jsme se rozdělili do dvojic a druhý z dvojice si měl vybrat jedno ze tří témat svého partnera a klást mu ohledně daného tématu různé otázky. Dvojice se po několika minutách měnily a tak každý zjistil o každém několik málo informací.
Mým partnerem se v jedné části konverzace stala sama profesorka. Posadila se naproti mně, prohlédla si můj výběr a rozhodla se zahájit konverzaci na téma fotografie. Nejprve se ptala, jak dlouho fotím, čím fotím a na další podobné otázky. Když zbývala už jen chvíle do vypršení časového limitu, položila mi otázku, co mě na fotografování vlastně baví. Musela jsem se zamyslet, čas mezitím vypršel a tak mi nezbylo, než nad otázkou dále přemýšlet i doma. Proč vlastně fotíme? Co nás na tom tak baví? Proč někoho baví fotit makro fotky a někdo radši akty?
Od té doby, pokaždé když jsem vzala svůj foťák do ruky, vždy se mi před očima zjevila tato otázka a tak jsem se během focení snažila vnímat své pocity. Jde hned o několik důvodů. Prvním je samozřejmě fakt, že fotografie jsou obrazové vzpomínky na život a vše, co se nám v něm přihodilo. Do fotografie se dá zachytit nejen to, jak daný okamžik vypadal - zda bylo hezké počasí a tak podobně - ale i nálada okamžiku, pocity, které jsme cítili. Podíváme se na obrázek a hned uvnitř cítíme ten samý pocit, co jsme cítili, když jsme byli tam. I když jde třeba jen o vnímání toho, že nám foukal vítr a cuchal nám vlasy. Podle mě to funguje velice zajímavě. Za další důvod bych považovala to, že objektivem foťáku se dají objevit věci, kterých bychom si bez něj v žádném případě nevšimli. Stává se mi, že si večer na počítači prohlížím fotky a najednou tam vidím, kolik jsem toho, ač náhodou, zachytila. I na místech, která pravidelně navštěvuji, toho najednou vidím mnohem víc. To samé platí i u lidí. Fotila jsem jednou oslavu narozenin mé mamky a až později u počítače jsem si všimla, že měla její nejlepší kamarádka krásně udělané dvojbarevné stíny, i přes to, že jsem celý večer seděla naproti ní. Fotka vám dá možnost si vše pozorně prohlédnout - můžete si vše prohlížet jak dlouho chcete, zatímco v daný okamžik vaše oko nestihlo zaznamenat všechny nejmenší detaily.
Kdyby se mě profesorka zeptala znovu na tu samou otázku, nejspíš bych měla na několik minut mluvení vystaráno. Byly by to především právě tyto dva důvody, ale jistě by se dalo najít mnohem více dalších. Protože vím, že mezi vámi je mnoho podobných 'fotografů' jako jsem já, ptám se vás, proč fotíte?

Pojďme se opít jahodovým džusem!

29. prosince 2010 v 17:00 | Bee |  Bee/Den za dnem
BEE-W.BLOG.CZ
Proč někteří lidé, když má přijít návštěva, myslí jen na to, jak ji opít? Proč se netěší na to, jak si popovídají? Jak ji poznají třeba zase o něco lépe, dozví se nějaké nové a zajímavé informace.. Zasmějí se, pobaví.. Bude jim dobře.. Proč přemýšlí jen o tom, co budou spolu pít a jak velká je šance, že se jim podaří opít ty dva abstinenty, co mají přijít taky? Copak je nemohou nechat být? Jsou to abstinenti. Tečka. Dají si třeba džus a bude jim dobře. Ne. To je rozhodně velký problém.
Předem bych se vám ráda omluvila, jelikož jsem v této věci velice zaujatá. Alkohol nepiju, nechutná mi, smrdí mi a děsí mě. V jisté míře je mi u jiných ukradený, samozřejmě. Ať si připijí, když je co slavit, ať si dají sklenku vína, když mají chuť. Nikomu v ničem nebráním. Do té chvíle, kdy je s nimi ještě řeč. Nenávidím opilé lidi, především opilé rodiče. Neznám žádný důvod, proč to dělat. Opíjet se do němoty. Druhý den vzpomínat "A ty sis pak dala ještě dvě vodky a já si připíjel s tamtím pánem becherovkou..". Nevidím v tom žádný smysl. Proč? Neznám odpověď na tuto otázku a ani ji znát nechci. Nebudu do sebe klopit něco, co mi naprosto nechutná, jen proto, abych to zjistila. Třeba je to zábava, nevím. Taky mě baví klopit do sebe jahodový džus, protože je tak úžasně sladký, až mě hladí na duši. Ale to je to, co mě na tom baví. Dělají to ti lidé také proto? Pijí alkohol, protože jim tak chutná? Chutná jim víc než jahodový džus? Hladí je chuť alkoholu na duši? Nebo to dělají jen z toho důvodu, že pijí alkohol a chtějí se opít? Nerozumím tomu. Co je tak vzrušujícího na faktu, že děláte věci, které v normálním stavu neděláte? Někomu alkohol prospěje, dokáže potom říci to, co by jinak nedokázal. Prospěje mu to, pokud věci, co říká, jsou potřeba být vyřčeny. V opačném případě jde spíše o velký problém. Stejně jako u lidí, kteří se po alkoholu chovají jako úchylové, jsou agresivní nebo třeba upadnou do deprese. Nevím, co by alkohol udělal se mnou a ani to vědět nechci. Děsí mě fakt, že bych dělala něco, co bych normálně nikdy neudělala. Mám uvnitř sebe příliš mnoho tajemství, která by se mohla dostat ven a já si zatím přeji, aby zůstala tajmestvími. Je to jeden z důvodů, proč jsem abstinent. Ale ten hlavní je, že si prostě stejně radši dám jahodový džus. Přijde vám to tak těžké pochopit? Proč na mě neustále musí mít někdo narážky? Proč bych se musela na osmnáctiny opít? Radši je strávím s nejlepšími přáteli, půjdu do kina, nebo si uděláme doma filmový večer a já budu popíjet svůj jahodový džus, zatímco oni si klidně můžou dát co budou chtít. Ale ať mě nechají být! Nemusí mi za každou cenu nalévat něco do pití jen proto, že mi přece bude osmnáct! Hodně lidí řekne, vždyť to je v pořádku, nemusíš to pít, když ti to nechutná. Ale těch, kteří to pochopit nedokáží je mnohem víc. Věřte mi.

Sněhová nadílka

28. prosince 2010 v 23:52 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Sice jsem si dnešní den neužila sněhovými radovánkami, ale vyfotit jsem si naší vesnici pod sněhem stihla. Vyjímčeně jsem převedla fotky do černobíla, přijde mi, že je to dělá hezčí. Snad se vám budou líbit.
BEE-W.BLOG.CZ
BEE-W.BLOG.CZ

Vysněné zimní odpoledne

28. prosince 2010 v 22:02 | Bee |  Bee/Den za dnem
BEE-W.BLOG.CZ
Zima na venkově se mi líbí. Je jiná, než ta velkoměstská - pražská. Žádné namrzlé přechody pro chodce, na jakých si lidé lámou nohy. Žádná blátivá břečka, jakmile napadaný sníh po pár dnech roztaje. Ale jen sníh. Krásný, bílý, na všechny strany se třpytící sníh. Nic se nevyrovná pohledu na dlouhé plochy zasněžených polí a holých stromů, tyčících se uprostřed nich. Naprostá nádhera. Jen se rozběhnout a svalit se do té nekonečné vrstvy sněhu. Položit se do něj jako do měkké peřiny. Válet se v něm, blbnout a užívat si každé volné chvíle našeho života. Ano, přesně tohle splňuje mou představu ideálního zimního odpoledne.
Celá věc má ale i jinou stránku věci. Po odpoledni stráveném na čerstvém vzduchu se vrátíte domů, do teplé chalupy. Cítíte, jak celé vaše tělo začíná polévat příjemné horko. Máte červené tváře a nos, rozcuchané vlasy od čepice a svráštělé prsty od mokrých rukavic. Všechny vrstvy oblečení si odložíte nejlépe na topení, aby byly při dalším oblékání příjemně vyhřáté. Přes hlavu si přetáhnete na dotek jemný svetr, nazujete si teplé papuče s kožíškem, posadíte se do houpacího křesla a zapnete si televizi. Maminka vám přinese horký čaj a bábovku, které vám udělají dobře. Cítíte se skvěle a spokojeně. Houpáte se sem a tam, sledujete pohádky a v žádném případě si nemáte na co stěžovat.
To všechno, co tady dnes popisuji, byla má představa o tom, jak by měly vypadat dny jako byl ten dnešní. Nic z toho jsem nezažila. Většinu času jsem strávila v autě, pozorováním této nádhery venku a sněním o tom, jaké by bylo se do ní rozběhnout. Návštěva tety by se možná blížila části o houpání v křesle, kdyby kolem nepobíhali bratranec a sestřenice a svým ušitrhajícím ječákem nekřičeli na všechny kolem. Upřímně, jsem ráda, že jsem konečně tady, ve svém pokoji, v nádherném tichu a klidu. Fakt, že jsem se jich zbavila mě náramně těší. Ale vánoční prázdniny jsou vždycky prázdniny plné návštěv, podobných té dnešní, a proto si budu muset svá vysněná zimní odpoledne nechat na jindy. Však ono jich ještě bude dost než přijde jaro!

Zima přichází

27. prosince 2010 v 21:48 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Ráda bych vám představila pár fotek, které se mi podařilo vyfotit na začátku prosince (proto ten titulek). Líbilo se mi, jak jsou venku větvičky stromů pokryté slabou vrstvou sněhu, někde i ještě zelené lístečky. Jako by zima přicházela. Pomalu, ale jistě. Fotky jsem také použila do fotosoutěže na blogu Bastery. Snad se vám budou líbit. :)
BEE-W.BLOG.CZ
BEE-W.BLOG.CZ

Vánoční atmosféra

27. prosince 2010 v 19:15 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Tak jsem zase tu, na chalupě, a nezbývá mi než vytáhnout zaprášený internetový kabel, zapojit ho do mého notebooku a přestat se nudit. Řekla bych, konečně ty pravé vánoční prázdniny. Po pravdě, připomíná mi to všechny vánoční prázdniny za několik posledních let. Tehdy jsme je celé trávili zde, uprostřed momentálně zasněžených polí, daleko od civilizace. Bylo to báječné, Štědrý den mi zde vždy připadal tak vyjímečný, uvědomila jsem si, že se něco takového děje - opustila jsem zalidněnou Prahu a ocitla se na liduprázdném místě v přírodě za účelem strávit zde prázdniny společně s celou mou rodinou. Ale přišla jsem si tu vždy tak trochu jako ve vězení. Daleko od všech přátel, se kterými bych se během prázdnin mohla vidět, byla jsem prostě na několik dní naprosto odříznutá (i když posledních pár let už tu byl tátou zřízený internet a tak to bylo trošku lepší).
Nebude vás snad překvapovat, že jsem zatoužila po změně. Chápala jsem, že když jsme ještě v Praze měli malý, přeplněný byt, kde by se Vánoce rozhodně slavit nedaly, museli jsme odjet na chalupu, kde je dostatečný prostor. Letos jsme se ale přestěhovali a tak jsem si říkala, že slavit Vánoce první rok v novém bytě by byl dobrý nápad. Představovala jsem si, jak se půjdeme na Štědrý den projít do staré Prahy, dáme si na Staroměstském náměstí trdelník a pečené kaštany, prohlédneme si stromeček.. a pocítíme vánoční atmosféru již v ulicích. Vše tomu také nasvědčovalo. Říkala jsem si, konečně budou bílé Vánoce. Ale kdepak. To by přece nebyly Vánoce, kdyby byly bílé! Den před Štědrým dnem sníh zmizel a venku pršelo. Místo něj zůstaly v ulicích hory šedého blátivého čehosi, co dříve býval sníh. Byla jsem znechucena. Proházka nebyla ta pravá procházka podle mých představ. Nateklo mi do bot a tak jsem cestou akorát promrzla. V novém bytě jsme neměli žádné koledy, a tak nám při štědrovečerní večeři hrály akorát tak tramvaje jezdící venku na ulici. Opravdová vánoční atmosféra! Říkala jsem si, že to asi byla chyba. Že jsem se měla spokojit s dalšími Vánoci na chalupě a vše by bylo jako vždy - kouzelné. Možná to příště zkusíme znovu, třeba bude počasí vlídnější a tak bude celý Štědrý den vypadat úplně jinak, kdo ví.. Každopádně to všechno nemění nic na tom, že škola se už zase bleskovou rychlostí blíží a to se mi přestává líbit! Měsíc leden bude velice perný, řekla bych. Pololetní vysvědčení...stydím se. Opravdu se stydím, jak nejvíce můžu. Nejen, že jsem kašlala na blog, kašlala jsem i na školu - byla jsem sakra líná! A rozhodně to chci změnit, než bude pozdě. Držte mi palce.
Obrázek: dansch.deviantart.com (nádherná galerie!!)

Ztracené kouzlo

26. prosince 2010 v 20:49 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Nějak nevím, od čeho bych začala. Ale úplně nejdřív ze všeho bych vám ráda oznámila, že toto bude další z těch několika pokusů se sem vrátit. Jenže jelikož jsem člověk, který rád znovu a pořádně začíná, především v nějakou příhodnou dobu, myslím, že blížící se konec roku je ten pravý čas. Lépe řečeno, tentokrát mám mnohem větší šanci uspět.
Na můj barcelonský výlet si nechám samostatný článek, na který se chystám od té doby, co jsem se vrátila, ale zatím nebyla ta pravá atmosféra, abych se do něj mohla pořádně položit. Jediné, co vám mohu prozradit je, že jsem byla očarována. Nenarážím na koncert 30 Seconds To Mars, což byl vlastně cíl celé cesty, ale na samotnou Barcelonu. Město mě okouzlilo a teď mám dilema, kam se budu v budoucnu stěhovat. Měla jsem jasně dáno, že se odstěhuju do Lisabonu v Portugalsku, ale najednou se vedle objevila Barcelona, která Lisabonu velmi konkuruje. Ještě to bude těžké rozhodování, tak uvidíme. :) Musím přiznat, že ani smutný fakt, že mi v Barceloně byla během nakupování ukradena peněženka se všemi doklady a většinou peněz (holt jsem minutku nedávala pozor a už to bylo..), nezměnila můj názor. I přes to všechno zdlouhavé zařizování, co jsem teď po návratu měla na krku, bych se tam velice ráda vrátila. Bylo tam slunečno, žádný sníh a mráz. Zkrátka co více si v prosinci přát. No a samotný koncert? Narovinu vám prozradím, že to byl nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byla. A to ve všech směrech. Slyšela jsem všechny písně, které jsem očekávala, že uslyším, ale i mnoho těch, které jsem vůbec nečekala (a to myslím hlavně písně z prvního alba, které Jared zahrál v akustické části koncertu). Jediný vroubek u mě má za to, že nehrál mou nejoblíbenější R-Evolve, ale tak nehraje jí nikde, tak mu to nemohu zazlívat. S kamarádkou jsme usoudily, že asi zapomněl slova. :D Také jsem si celou show užila namaximum, opět jsme byla po boku několika skvělých lidí a bylo to mnohem lepší než Polsko, jelikož teď už jsem je všechny znala mnohem lépe. Sice jsme opět skončily v zadních řadách z toho důvodu, že v těh předních to bylo o život a to myslím smrtelně vážně. Děsila jsem se každého slova JUMP, které frontman předkapely vyslovil, protože to znamenalo vlnu šílenství kolem, skákání, aniž bych poroučela nohám, aby skákaly. Zkrátka jsem byla ráda, že jsem se dostala ven než přišli 'naši'. Mám je ráda, ale abych se tam takhle mlela jen aych viděla Jareda zblízka, to tedy ne. Ani bych si to nedokázala tak užít. Vzadu jsem měla prostor, mohla jsem si odložit tašku a bundu. Mohla jsem skákat, mohly jsme s holkami blbnout. Bylo to super. Takže, příště očekávejte mnohem detailnější popis toho, jak vše bylo. Dám si záležet.
Co se týče mého návratu domů, myslela jsem, že budu plna energie ze Španělska a tak se mi bude vše dělat mnohem lépe a s větší chutí. Ale bylo tomu právě naopak. Ze slunného města jsem se vrátila do naprostého humusu. Ve škole jsme měli i posledné dny před Vánoci co dělat a tak jsem myslela, že to všechno vzdám a budu jen spát a spát a vylezu, až bude jaro. Spadla na mě 'depka'. Stýskalo se mi po holkách, po koncertě a po té svobodě, co jsem v Barceloně měla. Jak jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Mohla jsem jít, kam jsem chtěla.. Pravdou je, že mě máma moc nepodpořila a ještě více mě popichovala řečmi jako 'Teď sis užívala, tak makej.'. V celé téhle nedobré náladě se prosinec přehoupl do času vánočního. Nejprve musím všem připomenout, že Vánoce byly vždy můj neojblíbenější čas roku. Těšila jsem se na všechnu výzdobu a dárky a jídlo. Každý rok jsem měla takové 'motýlky v břiše' když se blížil Štědrý den a užívala jsem si vybírání dárků pro ostatní. Těšila se, jak budou mít radost. Letos jsem kvůli ukradené peněžence neměla ani jeden dárek. Mám mi půjčila peníze a tak jsem v rychlosti koupila den předem každému z rodiny jeden film na dvd. Dárky jsem balila asi v pět hodin na Štědrý den, pak se rychle převlékla, najedli jsme se, dárky rozbalili a bylo po všem. Alespoň tak jsem to vnímala. Zvláštně. Nebyla jsem vůbec natěšená, ale ne že bych nechtěla být. Vše proběhlo tak rychle a jinak. Neumím to vysvětlit. Přála jsem si celou tu dobu, aby už byl konec, chtěla jsem zalézt do postele a spát. Teď už je mi o něco lépe, ale 'vánoční čas' stále nepociťuji a asi ani letos nepocítím. Mám strach, že už nikdy. Dnes mě napadlo, že bych z těchto pocitů už vyrostla? Že by pro mě tohle všechno ztratilo dávné kouzlo? Kdo ví. Každopádně musím uznat, že letošní Vánoce se nepovedly. Moc mě to ale netrápí, protože to, co jsem zažila těsně před nimi všechno to zklamání dokonale vyvažuje. Barcelona mě posunula dál, poslala mě na další metu. A já doufám, že další zastávka bude ještě zajímavější než byla ta poslední.

Every path is the right path.

1. prosince 2010 v 11:11 | Bee |  Bee/Den za dnem
BEE-W.BLOG.CZ
Zatímco svět za okny mého pokoje se ukryl pod sněhovou příkrývku, já se ukryla pod přikrývku svou. Skolila mě nemoc. Zalehla jsem do postele a zůstala v ní téměř celý den, dokud jsem nebyla schopná vstát. Nejím, nepiju, seriály jsou to, co mě udržuje naživu. Cítím se slabá, bez energie. Každý pohyb mě natolik vyřizuje, že se omezuji pouze na otáčení stránek v knize a pohybování myší od počítače. Celý den jsem si říkala, že bych měla využít faktu, že jsem konečně doma a nudím se, a napsat sem pár řádku, po čemž se mi mimochodem velice stýskalo. Byl to čas a povinnosti, kdo mi to nedovolil, ač jsem po tom velice často toužila. Tak jsem konečně tady, musím se na to usmát.
Venku poletují sněhové vločky, chodníky jsou celé bílé. Koukat se na to zevnitř se mi líbí, i když upřednostňuji čistě modrou oblohu a zářící sluníčko. Jakmile ale musím jít ven, doslova toto počasí nenávidím. Sníh. Už je tu sníh. Jak dlouho ještě bude mrznout? Několik měsíců? Ne, prosím ne. Bude se mi stýskat po sluníčku. Nestihla jsem se s ním pořádně rozloučit, připravit se na nekonečnou zimu. Hraje mi tu jakási smutná písnička. Nevím, kdo ji zpívá. Ale cítím náladu, kterou jsem kdysi pociťovala velmi často. Vždy když jsem dokoukala díl Gossip Girl, sedávala jsem ve svém pokoji, pouštěla si stále dokola nějakou píseň a zírala kamsi do tmy. Snila jsem o jiném světě, o jiném životě. Cítila jsem se odpoutaná od světa, který byl kolem mě. Neznala žádné hranice. Nebylo nic, co by mě zadrželo. Co by mě vrátilo nohama na zem. Proto pro mě ten seriál vždy tolik znamenal. Byl smutný a při tom veselý zároveň. Dával mi jistou naději. Žila jsem spolu s ním po celkem dlouhou dobu. A tak to cítím znovu, znovu sedím a koukám do prázdna. Znovu mám pocit, že nejsem tam, kde bych měla být.
Je to otázka, na kterou se sama sebe dost často ptám. Je ta cesta, kterou jsem si zvolila, vůbec cestou správnou? Co když najednou změní směr a já se dostanu někam, kam jsem nechtěla? Co když mě povede úplně jinam? Neměla jsem si vybrat jinou cestu? Neměla jsem se jinak rozhodnout? Jak říká Nemo Nobody: Every path is the right path. Možná jen záleží na tom, kdo s námi po té cestě jde a jak se cítíme my. Občas nás na ní potkají nádherné květiny a my budeme mít pocit nejšťastnějších lidí na světě, občas nám ji zkříží hadi a my dostaneme strach. Budeme se snažit utéct, ale to je špatně. Na naší cestě životem musíme překonat i to dobré, i to špatné. I situaci, která se zdá beznadějná, musíme nějak zvládnout. Musíme v sobě najít tu sílu jít dál, musíme myslet na to, že příště to budou zase květiny, co tam potkáme. Neohlížet se, nepochybovat. V hlavě nám musí pořád znít Every path is the right path. Svým rozhodnutím jsme nic nezklazili, vybrali jsme si správně, jen teď musíme bojovat dál. Obhájit si své rozhodnutí. Je to těžké, ale pokud to zvládneme, nic nás už nepoloží.
Aneb způsob jakým se snažím zabít tu prázdnotu, co v poslední době často cítím. Snažím se ji porazit a jde mi to mnohem lépe než loni. Vše je mnohem lepší než loni. Letošní novoroční článek bude přetékat štěstím, to mi tedy věřte!