Říjen 2010

Západ slunce

29. října 2010 v 19:25 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Kromě včerejších jump fotek se mi na poli podařilo zachytit i zapadající slunce. Jako obvykle ta nádherná obloha po chvilce zmizela a přišla noc, než se tomu tak ale stalo, podařilo se mi tu krásu vyfotit. Kromě samotného západu jsme potom s bráchou vytvořili i další fotky, které ale přidám do dalšího článku třeba zítra. Fotky nejsou vůbec upravované, což u mě není zvykem, ale když obloha začne kouzlit, i Photoshop je na ni krátký...
Oddělovač
BEE-W.BLOG.CZ

Jump and touch the sky!

28. října 2010 v 22:54 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Po včerejších marných pokusech o nafocení fotek, které v tomto článku najdete, jsem se dnes rozhodla zajít na pole. Nápad se ukázal jako mnohem lepší a tak jsem sezvala i bráchu a Fernanda. Fotky se povedly. Přesně to, co jsem chtěla - to se stává málokdy. :] A hlavně, dokonale jsme se při tom vyřádili! Snad se vám budou líbit.
Oddělovač
BEE-W.BLOG.CZ

Dávný domov

28. října 2010 v 16:24 | Bee |  Bee/Den za dnem
Do temného pokoje pronikl paprsek slunce. Zvedla jsem oči od knížky a s překvapením pozorovala jeho linii prodírající se žaluziemi a vytvářející na dřevěné podlaze nejrůznější obrazce. Podzim je přeci jenom stále tady v té podobě, kterou tolik zbožňuji.
Oddělovač
bee-w.blog.cz
Modrá obloha s nádhernými mraky, kroutícími se v různých tvarech. Stromy s listy dokonale zbarvenými do žlutých, oranžových až červených barev. Opadané listy poletující ulicemi, dodávající veselé barvy šedé zemi. Kouzelný to čas. A já už měla strach, že se ho nedočkám. Že nás navždy pohltí zima.
Díky mé nepozornosti knížka sklouzla na zem a zavřela se. Oddychla jsem si, sebrala knihu a uklidila ji na poličku. Přešla jsem k oknu a vytáhla žaluzie, abych paprskům umožnila zaplnit místnost. Sluneční záře se rozlila po místnosti a žluté stěny se najednou zdály ještě žlutější. Z modré pohovky bylo proti světlu vidět poletující prach. Rozběhla jsem se k němu a rukama ho rozvířila. Jednotlivé, okem sotva viditelné částečky, začaly poletovat po místnosti. Pustila jsem si hudbu a posadila se na okno. Nechala slunce, aby mě hladilo po tváři a vyhlížela na přírodu za okny.
Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, které jsem na tomto okně proseděla. Vzpomněla jsem si na obrazy, které jsem za ním viděla. Padající sníh bílých Vánoc. Suchou trávu a tvrdou zem při nepříjemném vedru letních prázdnin. Pobíhající děti s barevnými pomlázkami na Velikonoce. Proseděla jsem zde velkou část svého života. Prožila jsem na tomto místě mnoho chvil. Jakmile se zde posadím, začnou kolem mě vždy poletovat spousty vzpomínek.
Viděla jsem je před očima, jasnější než kdykoliv před tím. Cítila jsem všechny slzy, které kdy spadly na okenní parapet. Cítila jsem všechen strach a úzkost, co mě svazovaly. Cítila jsem ale i radost a štěstí, sálající z mého obličeje. Vzpomínala na lásku k tomuto místu. Jak jsem zde kdysi chtěla žít. Ve vesnici, daleko od všeho, co je teď mým životem. Smyslem mého života. Chtěla jsem mít před očima jen pole a louky. Chtěla jsem zapomenout na obchodní centra a davy lidí. Chtěla jsem si žít ve svém kouktu na zahradě se svými myšlenkami a nikoho nepustit dovnitř.
Sluníčko na chvíli zalezlo za mrak a tak mě jeho zmizení na chvíli probralo ze snění a vzpomínání. Uvědomila jsem si posun, který jsem zaznamenala. Vážně už mi není čtrnáct. Vážně už nepřemýšlím tak, jako když mi bylo čtrnáct. Vzpomněla jsem si na mou zoufalou touhu se změnit. Na touhu udělat ze sebe jiného člověka. Trávila jsem přemýšlením o změně tolik času, že jsem nevnímala to, jaká opravdu jsem. Pak přišla spousta novinek a já zapomněla na nějaké změny, začala jsem žít a užívat si. Začala jsem dělat, co jsem dělat chtěla a ta vytoužená změna přišla sama od sebe. Viděla jsem ji před očima a musela se smát. Když se člověk na něco soustředí, nepodaří se to. Jakmile to ale nechá být, přijde to samo. Zvláštní.
Stoupla jsem si, přetáhla přes okno záclony a oblékla si svetr. Je třeba si sluníčka užít než zase na nějaký čas zmizí. Naposledy jsem se ohlédla na okno a vyběhla po schodech dolů a potom ven na zahradu. Procházka bude to pravé. Vydala jsem se po cestě na pole. Pomalu ale jistě se mi vzdaloval náš dům. Roztomilý, s črvenou střechou. Povzechla jsem si. Už to asi navždy bude jen chalupa. Domov je Praha.

Podzimní slunce

28. října 2010 v 14:58 | Bee |  Bee/Fotogalerie
V diáři se nad všechny ostatní obyčejné dny vyjímala data 27., 28., 29., 30. a 31. října. Vytoužené a naprosto včas přicházející prázdniny. Vidina tolika dnů volna, tolika hodin, minut, které se budou dát pořádně užít! Nevěděla jsem co dříve naplánovat. Také jsem se ani nemusela snažit. 'Jedeme na chalupu.' oznámila máma. Už jsem se chystala k protestu, ale napadlo mě vzpomenout si, kdy jsem na chalupě naposledy byla. Podle všeho naposledy v srpnu. Na místě, které jsem dříve nazývala svým domovem. Trochu se mi zastesklo. Také jsem si uvědomila, že už několikrát jsem měla povoleno zůstat doma, když jsem byla venku s holkami z Czechelonu nebo u nás doma s A. A tak jsem jen zavřela pusu a rozhodla se nehádat se.
Přišla středa. Venku bylo krásně, my přijeli na chalupu a byla tu zima. Zatopili jsme, ale než se takový dům vytopí, chvíli to trvá. 'Bež posekat trávu na zahradu.' poručila máma a já se nebránila. Vytáhla jsem sekačku na zahradu a pustila se do práce. Jenže pak jsem se začala rozhlížet a vzpomněla si, že mám svůj foťák s sebou. Neváhala jsem a vrhla se do focení. Podzimní prázdniny se tak proměnily v naprosto příjemnou fotografickou jízdu. :] Záběry jsou tu pro vás. Snad se budou líbit.
Oddělovač
BEE-W.BLOG.CZ

Óda na Czechelon

20. října 2010 v 16:30 | Bee |  Bee/Den za dnem
A tak se z Bee stala cestovatelka. Dříve obyčejná dívka trávící všechen svůj volný čas doma u svého stolu, dnes někdo úplně jiný. A to vše díky pár dalším (ne)obyčejným holkám. Díky malé, ale velice důležité, rodině.
Oddělovač
bee-w.blog.cz
Do ticha pronikl zvuk kytary. V mžiku jsem měla oči otevřené. The Kill. Ruka mi vyletěla do vzduchu a prsty pátrala po poličce s mobilem. What it I wanted to break? Rychlým pohybem jsem mobil umlčela. 6:00, svítilo na displeji. Chvíli jsem si mnula oči a snažila se zapátrat očima ve tmě. Nemohu jinak, zamumlala jsem si pro sebe, shodila peřinu a postavila se na nohy. V koupelně jsem si opláchla obličej vodou a ospale na sebe mžourala do zrcadla. Umýt vlasy, či neumít? Toť otázka. Umýt zvítězilo. Mokré vlasy jsem si zabalila do ručníku a šla se nasnídat. V bytě bylo ticho. Sobota. Kdo by vstával v takových ranních hodinách? Kdo by měl tu sílu neodolat pohodlné posteli a chladivé peřině? Já a zase já. Volala mě vyhlídka krásně stráveného dne a tak jsem se neohlížela na to všechno, co mě lákalo zůstat celý den doma, a zabalená v několika vrstvách světrů a kabátu jsem vyrazila do ještě stále spící ulice. Bylo vlhko a foukal studený vítr. Schovala jsem dlaně do rukávů a vyčkávala autobus, kterým jsem se dostala na Olšanské náměstí a odsud již dojela tramvají na Hlavní nádraží (nebo hlavně nedráždi?). Jakmile jsem vstoupila do hlavní haly, vybavil se mi den, kdy jsem tu čekala na ty samé holky, abychom společně vyrazily do Krakova na hudební festival. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla, jaký jsem tehdy měla strach, zda to všechno zvládneme. Jak jsem o nás jen mohla pochybovat? :)
Po chvíli se začaly objevovat jednotlivé známé tváře. Jako obvykle jsme si každá darovaly jeden 'marshug' na uvítanou a poté se již vydaly do vlaku směr Brno. Jako vždy jsem od té doby zahodila veškeré starosti stranou a jen se smála a smála. Vlak příjemně drncal po kolejích a my se bavily představami ideální budoucnosti. Cesta uběhla podezřele rychle. V Brně jsme byly okolo půl dvanácté. Tři 'moravské sestry' na nás již čekaly na nádraží. Bylo hezké je po dlouhé době vidět. Kolem dvanácté hodiny jsme již byly kompletní a vydaly se malovat.
Neznám lepší a příjemnější pocit, než tu bezstarostnost a nekomplikovanost, která mě vždy pohltí, když se sestrami z Czechelonu trávíme dny projevováním svých uměleckých vloh. Zní to legračně. Ale bylo to legrační. Dlouho jsem se tolik nezasmála. Opět jsem si skvěle popovídala s mou milovanou K. a nafotila spoustu fotek. I když počasí nebylo nejkrásnější, pršet nezačalo, což pro nás bylo příznivé. Po několika hodinách již ale začínalo být chladno, blížila se šestá hodina večerní a tak jsme se, samozřejmě po společné fotce, pomalu vydaly zpět na nádraží. Vlak byl poloprázdný. Spokojeně jsem se rozvalila na své sedačce a poslouchala hovor ostatních. V duchu jsem přemýšlela o tom, jak se cítím krásně. Jak mě takové výlety baví. V rukou jsem chovala foťáček jménem Fernando a těšila se, až si prohlédnu fotky. Svazovala mě touha. Touha zůstat takto napořád. Nikdy se nevracet domů a do školy mezi tu spoustu povinností a starostí. Ujížděla bych vlakem dál a dál, ale jedině po boku svých sester. I když je znám celkem krátce, přirostly mi k srdci a konečně po několika katastrofách splnily mou představu super kamarádek a super zážitků. Díky nim jsem se naučila nesedět doma den co den, ale využít každého volného dne k něčemu, na co později budu moci vzpomínat. Zažívat dny, jako byl ten sobotní. Krásné, příjemné a plné smíchu. Toť vše. Óda na Czecheln končí.

Aktivně poklidná sobota

13. října 2010 v 18:41 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Za okny se začíná stmívat a já se vám opět hlásím. Tentokráte s pořádnou náloží fotek. Tedy, v porovnání s tím, kolik jsem fotek ve skutečnosti v sobotu odpoledne pořídila, je toto hodně úzký výběr, ale já věřím, že to postačí. Že si představíte, jaké to odpoledne bylo. Jak krásné bylo.
Fotky byly pořízeny na Vyšehradě a většinou jsem na nich já nebo má kamarádka A. se svou zrzavou hřívou. Prohlížejte, kritizujte, chvalte. Cokoliv, co vás napadne se počítá. :]
Oddělovač
bee-w.blog.cz

Lépe řečeno

12. října 2010 v 23:19 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Poklidným sobotám a nedělím již dávno odzvonilo. Lépe řečeno, o prázdninách jsem se dostala do stavu, kdy nesedím za okny a nesním o užívání se nádherného počasí, ale jsem před okny a užívám si nádherného počasí. Ještě lépe řečeno, jsem venku a žiju. Sluníčka bude letos již málo a proto jsem se rozhodla ho využít, jakmile se objeví. Což v podstatě znamená, že pokud byste čekali, že budu sedět doma u počítače a vyprávět vám o poklidné sobotě nebo neděli za okny, hodně, ale opravdu hodně, byste se mýlili. Jak říkám: poklidným sobotám a nedělím řekněme sbohem!
A tak se stalo, že jsem v sobotu pár minut po poledni stála na tramvajové zastávce, kterou mám mimochodem po přestěhování hned před barákem, a vyčkávala na tramvaj, která by mě laskavě zavezla na Ípák, lépe řečeno na metro C. Jedno rameno jsem měla proklatě nízko, díky foťáku, který jsem měla uložený ve své tašce. Lépe řečeno, ušla jsem pár metrů a myslela jsem, že ho raději zahodím kamsi daleko než abych ho tahala celý den v tašce. Naštěstí jsem měla rozum a neudělala to. Možná proto, že tramvaj dorazila na zastávku a laskavě mě odvezla na metro C, kterým jsem se za pár minut dostala na stanici Vyšehrad. A tajemství je venku. Lépe řečeno, celá pointa příběhu je venku. Vyšehrad. Jak nádherné, přenádherné to místo. Ještě mnohem kouzelnější za krásného počasí. Lépe řečeno, za krásného - slunečného - počasí. Když mhouříte oči proti oslnivé záři slunce a pozorujete koruny stromů a jejich úžasné barvy. Jak přechází z obyčejné zelené do zlatavě žluté až ohnivě rudé. Je to kouzelné. Zvlášť pokud máte po boku nejlepší kamarádku chlubící se dokonale zrzavou hřívou. Lépe řečeno, dokonale dokonalou, zrzavou, dlouhou, hustou hřívou, přesně zapadající do světa stvořeného mocným podzimem. Opravdu kouzelná záležitost.
A tak se stalo, že jsme zde společně strávily téměř celé odpoledne, fotoaprát opravdu nešetřily (lépe řečeno, vůbec nešetřily) a pak se spokojeně usadily v Panerii, kde jsme se přejedly jako nikdy v životě. Tomu říkám poklidná sobota v praxi! A to jsem se ještě nedostala ani k neděli. Aby toho nebylo málo, naplánovala jsem si další výlet do pražské přírody.
Tentokráte jsem s sebou neměla jednu kamarádku, ale rovnou deset kamarádek. Ano, mluvím o srazu Czechelonu. Opět. Abych se přiznala, po sobotním brouzdání po Praze jsem se cítila tak akorát na nějaký ten gaučing. Lépe řečeno, byla jsem naprosto líná vyrážet kamsi do Divoké Šárky. Jenže kdo by zůstával doma a zažíval další obyčejnou poklidnou neděli, když byla šance poznat zase další nové místo a hlavně vidět těch několik lidí, co se nevidí každý den? Nelituji, že jsem vyrazila, ba naopak. Setkání mi naprosto zvedlo náladu. Lépe řečeno, nádherné počasí a spousta smíchu a zábavy jsou nenahraditelné. Domů jsem se vrátila plná energie a skvělé nálady. Že jsem se vrátila do ne zrovna skvělé atmosféry mě v tu chvíli ani příliš nerozhodilo, spíše rozesmálo, jak nebývá moc často zvykem. Zkrátka jsem si vybavila větu I don't care a v zápětí jsem měla v hlavě Fall Out Boy. Lépe řečeno, dostala jsem další, v ten den již alespoň padesátý, záchvat smíchu.
Vidíte, stačí tak málo a život je hned mnohem hezčí. Lépe řečeno, neseďte doma, když je hezky a koukejte provětrat vaše seschlá těla na čerstvém vzduchu. Poslední šance než vše kolem nadobro zmrzne. Lépe řečeno, nenávidím zimu.

Záběry z prázdnin

8. října 2010 v 21:41 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Opět jsem prohledala svůj fotoarchiv a nalezla několik kousků, volajících po zveřejnění. :] Představuji vám tedy fotky, které jsem pořídila na dovolené s rodiči. Byli jsme ve Svaté Kateřině na takovém více méně relaxačním pobytu. Užila jsem si to. Opravdu moc. Na fotkách jsou povětšinou mraky, takže se omlouvám pokud to někoho začne nudit. Jsem mraky poslední dobou posedlá. Doufám, že se vám budou líbit.
Oddělovač
bee-w.blog.cz

Ranní snění

8. října 2010 v 20:51 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Pár těžkých kroků do mírného kopce. Několik potrhaných a deštěm zmáčených plakátů na jinak holé, šedé zdi. Dvacet tři betonových schodů. Lesknoucí se střepy z rozbité láhve od piva. Zavírající se oči ranní únavou. Chladivý vítr připomínající další omyl meteorologů. Bledě modrá barva oblohy s neskutečnými přírodními kreacemi. Malé, bílé mráčky. A náhlá oslepující záře vycházejícího slunce.
Zastavím se a nasaji do plic trochu čerstvého vzduchu. Cítím, jak mi ledový chlad prochází tělem. Za ucho si zastrčím překážející pramen vlasů a otočím se ke špinavému zábradlí. Neskutečná krása se mi zjeví před očima. Stojím na malém mostě, pod kterým se vine obyčejná pražská silnice. Z tohoto vyvýšeného místa však vidím Prahu. Spoustu miniaturních baráčků, které mizí v dálce do nekonečně mlhy. Vpravo ode mě právě vychází slunce a tak rozprostírající se nádheře dodává jemně žlutý nádech. Opřu se lokty o zábradlí a nemyslím na počet bakterií, které by se na něm mohly vyskytovat. Chvíli se zasním. Jsem pyšná, že mohu tak krásné místo nazvat svým domovem. Že zde mohu trávit veškerý svůj čas. Miluji Prahu a nikdo to nezmění.
Na silnici pode mnou právě zatroubí autobus na chodce přebíhajícího na druhou stranu. Nejspíš považoval most za ztrátu času. Neměl tušení o co přichází. Zvuk klaksonu mě vrátí zpátky do reality. Uvědomím si, že o pár bloků dál na mě čeká budova školy s dvemi otevřenými dokořán. Že na mě čekají barevné chodby a spousta dalších dveří. Učitelé mihající se před tabulí. Vidím před očima, jak jim z úst vycházejí slova, kterým nerozumím. Přemlouvám se alespoň k nějaké akitivitě, ale je to marné. Oči se mi zavírají. Nebráním se. Zastrčím si sluchátka do uší, prsty nahmatám tlačítko Play na svém iPodu. Ozvou se první tiché tóny, které následuje příjemně hladký hlas prozpěvující mou vlastní hymnu. Otveřu oči, naposledy se rozloučím s obrazem ranní Prahy a vydám se po mostě dál. Píseň se stupňuje, přichází nové a nové zvuky, nadšení vrcholí. Kroky automaticky sladím s rytmem znějícím mi v uších. Ruce zastrčím do kapes a hledím před sebe. Pán s aktovkou právě nastupuje do svého vozu. Nešikovně zavázaná kravata mu plandá kolem krku. V duchu se pousměju, ale pokračuju dál. Pamatuju si každý detail této ulice. Pamatuju si auta, která zde stojí stále na stejném místě. Pamatuju si každý kanál, kterému se vyhýbám, každou popelnici, která způsobuje nepříjemný závan. Na místě, kde v obrubníku chybí kostka, přejdu na druhou stranu. Už vidím budovu školy. To ale není to, na co myslím. Nastane ticho a náhle začne znít závěrečný refrén. Největší energie. Vidím vše před očima, slyším jeho hlas říkající Jump and toch the sky a mám chuť vyskočit a dotknout se oblohy nade mnou. Za rohem již slunce vylézá nad mraky, paprsky se prodírají ulicemi. Jsem zde. Od tramvajové zastávky se hrne dav studentů diskutujících o pravděpodobnosti zkoušení z fyziky. Smutně vypnu hudbu, obmotám sluchátky iPod a zastrčím ho do kapsy. Udělám několik kroků až mě dav obklopí. Jsem jedno zrnko v písku. Již se zdám být stejná jako všichni ostatní. Jdu v tomto štěbetajícím davu směrem k velkým skleněným dvěřím, usmívám se a v duchu vím, že ve skutečnosti stejná nejsem.

Krása mraků

5. října 2010 v 21:48 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Říkala jsem si, že bych měla projít své fotoalbum, zda se v něm nenajde něco pěkného, co by si zasloužilo článek. Našlo se! Představuji vám pány mraky, zachycené jednoho slunečného červencového dne z našeho balkonu v pátém patře.
Oddělovač
bee-w.blog.cz

I believe

4. října 2010 v 17:23 | Bee |  Bee/Den za dnem
Nestydím se přiznat, že jsem se rozhodovala, zda se konečně vrhnu na učení pro mě opravdu záludné matematiky nebo na psaní prvního delšího článku po dlouhé době nečinnosti. Blog zvítězil, jak se můžete právě přesvědčit. To ale neznamená, že mě matika mine! Teď mi ale asi nezbyde nic jiného než napsat shrnutí událostí, které se za poslední dva měsíce staly. Dva měsíce! Jaká to dlouhá doba. Přemýšlím odkud začít...co takhle zavolat na pomoc nějakou tu píseň?
I believe in nothing, but the truth of who we are..
Oddělovač
bee-w.blog.cz
Klid. Klid je to, co mě po celou tu dobu provází. Cítím, jak se pomalu vytrácí vše, s čím jsem dříve tolik bojovala. Stres, nejistota, strach. Koček se bojím pořád, ale nových, nepoznaných věcí už ne. Strach ze společnosti, z lidí a jejich názorů.. Cítím jako bych se uvolnila. Jako bych vydechla, nabrala nové síly a energii a vše ostatní nechala tam za sebou. V šedé a tmavé minulosti. Cítím se čistá a svěží. Cítím, jak je mi dobře. Cítím, jak si užívám každý svůj krok. Jak si užívám každou sekundu volného času, která mi byla dopřána. Cítím, že jsem tam, kde jsem vždycky chtěla být. Několik let bezvýznamného přemlouvání se k něčemu, co bylo naprosto proti všemu, na co jsem byla zvyklá. Nemohlo to vyjít, dokud jsem nezměnila směr svého myšlení. Dokud jsem si neuvědomila všechny ty důležité věci. Nevím, jak najednou přišla ta změna...ale první důvod, který mě napadá, je má nejlepší kamarádka.
Říkala jsem jí Má nejbližší, vzpomínáte? Naposledy, když jsem o ní psala, jsem asi ještě něvěděla, co přijde. Ubíhal čas, prázdniny v plném proudu. Užívala jsem si krásné, slunečné dny na Pražském hradě a hodně přemýšlela. Žila jsem v domnění, že přijdou velké změny k lepšímu a začne jakési nové období našeho kamarádství. Že možná konečně bude takové, jaké jsem si ho vždy přála. Změny přišly, ale bohužel přesně ty opačné, než jsem chtěla. Červenec se přehoupl do svého posledního týdnu a já opět musela vše převzít do vlastních rukou. Opět jsem to byla já, kdo se ozval. Ne že by se mi dostalo nějaké nadšené reakce. Opět. Naše setkání bylo jedno z nejhorších, co jsem kdy zažila. Koukala jsem se jí do očí a v duchu přemýšlela, co vlastně máme společného. Proč se pořád snažím, i když vím, že ona nehne prstem? Ten den, pamatuji si to dodnes, jsem jí v duchu pohřbila. Navždy jsem se s ní v duchu rozloučila. Myslela jsem, že si to uvědomí. Že si všimne nějaké změny. Ale opět jsem se mýlila. Od 26. července se mi od ní nedostalo jediné zprávy. Má nejbližší se mi dva měsíce neozvala. Nejspíš na mě nemá ani pomyšlení. Rozloučila jsem se s ní, ale uvnitř mě dále tlačí bolest a zklamání. Nepřála jsem si takový konec. Měl to být začátek. Začátek něčeho velkého. Vezmu-li to ale z trochu jiné strany, začátek to byl a to opravdu hodně, hodně velký.
Se ztrátou nejbližší jsem ztratila i všechna její trápení a starosti a tím pádem i svá trápení a starosti. Zůstala jsem úplně sama. Najednou jsem měla pocit jako by mi někdo pomalu otevřel oči a začínala jsem si uvědomovat, co všechno mám celou tu dobu kolem sebe. To, co jsem od té doby získala se v žádném případě nedá s její ztrátou srovnat. V první řadě, moji staří dobří kamarádi. Mám radost, že je zase mám. V řadě druhé, echelon. Několik holek, se kterými se krásně traví čas. Každý den s nimi je jiný, ale stejně kouzelný. Nemáte ponětí, jak dlouho jsem o něčem takovém snila. Jak jsem snila, že až příště uvidím 30 Seconds To Mars, budu mít po boku někoho, jako jsou ony a budu si to vše užívat plnými doušky. Dodává mi to energii a jistotu. Že se vždycky najde někdo, kdo mě vyslechne, když budu potřebovat. V poslední řadě to byla právě ta odvaha. Touha překonat sebe samu. Touha po zážitcích a vzpomínkách. A musím přiznat, mám jich spousty. Čas se najednou zpomalil a neubíhá tak rychle, jak ubíhal dříve. Mám stále něco, co mě zaměstnává. Přes prázdniny jsem nakreslila hned několik obrázků, se kterými jsem spokojenější než jsem bývala. Nafotila jsem spoustu fotek. Viděla spoustu filmů a vytvořila si k filmu obecně obrovskou lásku. Přestěhovala jsem se do nového bytu, který mě ještě teď nepřestává oslňovat svou krásou a útulností. Zvykla jsem si hned v tu chvíli, co jsem do něj poprvé vstoupila. Neustále mě uklidňuje. Vše, co v něm je, mi vytváří mnohem krásnější zázemí, než byt starý. Ráda odpočívám, ráda v něm pracuji. Ráda v něm vše dělám s velkou láskou, i když je to třeba jen skládání ponožek.
Možná proto jsem nenašla chvíli, abych napsala. Bylo toho opravdu hodně. Ale blog do toho dlouhého seznamu mých aktivit přece také patří. Patří tam již něco přes tři roky a tak se ho jen tak nevzdám, zrovna ve chvíli, kdy mám stále o čem vyprávět. Doufám, že jste si udělali jakýsi obrázek o tom, jak se mám, jak jsem se měla a jak se nejspíš mít budu. Stýskalo se mi.