Červenec 2010

Když je někdo dlouho na sluníčku...

18. července 2010 v 21:14 | Bee |  Bee/Fotogalerie
...takhle to dopadá! :D
Kdyby vás někoho náhodou napadla otázka, jak se asi mám teď o prázdninách, myslím, že tyto fotky poskytnou uspokojivou odpověď. Nafotila jsem je u táty v ateliéru minulý týden, když jsem mu tam šla uklidit. Nejsou všechny, nechci je sem dávat. Byly totiž určeny jako pozdrav příbuzenstvu k nám na chalupu, zatímco já byla doma kvůli brigádě. Každá fotka znamenala jedno slovo...ale nebudu vám říkat, co to bylo, prostě nechci. Fotky vám musí stačit. :P
bee-w.blog.cz

Prázdninová náladička

12. července 2010 v 18:20 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Já vím, je to opravdu neuvěřitelné, ale jsem tady. Nechci tento článek už více odkládat! Všechny moje plány na psaní se zbortily, jakmile mi naprosto došla energie pokaždé, když jsem se vrátila z práce. Chystala jsem tolik článků. Nakonec jsem si to ale celé rozmyslela a většinu z toho, co jsem chtěla napsat, hodlám nacpat právě sem. Takže varování předem, BUDE TO DLOUHÉ!!
Jelikož jsem dlouho nepsala, ráda bych nejprve charakterizovala svou momentální náladu. Prázdninová. Cítím se vyjímečně dobře. S tímto faktem souvisí hned několik dalších. Je krásně. Je nádherně. Sluníčko svítí, nebe je modré, lidi nadávájí. A já? Miluju léto. I když se dusím v tramvaji a jsem zpocená až za ušima, opravdu miluju když je krásné počasí. Všude kolem nás je živo, není důvod se mračit. Obklopují nás barvy, svět je hned mnohem zajímavější. Sluníčko mi dodává energii a je takovým mým pohonem. Když se ráno probudím a vidím sluneční paprsky, jak se prodírají žaluziemi do mého pokoje, mám hned obrovskou chuť do života. A to je základ.
Dále s mou skvělou náladou a klidem souvisí prostředí, ve kterém se pohybuji. Ano, myslím právě svou červencovou brigádu. Pracuji na Pražském hradě, což je jedno z nejkrásnějších míst, které
jsem kdy viděla. Je pravda, že po týdnu a několika dnech už z něj nejsem tak odvázaná jako ze začátku, přes to se ale stále nemůžu zbavit pocitu, jak je Praha krásná. Každé ráno jezdím tramvají trasu přes Karlovo náměstí, Národní divadlo, Staroměstskou, Malostranskou...pozoruji Vltavu a úžasné panormama Prahy. Nikdy jsem si neuvědomila, jak dokonale vypadá Karlův most z dálky. Jak honosně stojí a spojuje jeden břeh s druhým. Vždy cítím, jak mi vstávají chlupy na rukou, když kolem něj projíždím. A potom samotný Pražský hrad, dokonalá katedrála a spousta uchvácených turistů. Moc se mi tam líbí. Práce je nenáročná a mám díky ní možnost pozorovat lidi z různých koutů světa - jejich módu, poslouchat různé světové jazyky...a hlavně přemýšlet. Mám tolik času na přemýšlení. Hodiny a hodiny strávené pouze přemýšlením, vzpomínáním, plánováním. Nikdy v životě jsem neměla tak čistou hlavu jako teď. Mám ve všem jasno, mám plány.. je to dokonalý pocit.
Hlavně ale cítím tu neskutečnou volnost. Najednou jsem sama se sebou, můžu si dělat co chci, jet kam chci, jíst co chci. Rodiče většinou nejsou doma, brácha je s babičkou pryč a já trávím hodně večeů sama doma. Miluju tu svobodu. Miluju, jak se můžu válet v obýváku na posteli, dívat se na MTV a zobat popcorn bez žádných připomínek a povinností. A právě proto se snažím si všechen volný čas co nejvíce užít. A jak jinak si užívat volno, než s kamarády. Mám dojem, že jsou minimálně dva druhy kamarádů. V první řdě ti, se kterými to je a vždy bude složité. Ano, tohle je narážka na mou kamarádku, se kterou jsem řešila menší problémy a nedorozumění. Někdo si vzpomíná, někdo ne, není to důležité. Ještě na podzim byla to jediné, pro co jsem žila. Myslela jsem na naše plány každou chvíli, psala esemesky, maily.. a teď? Žiju, jako by neexistovala. Najednou cítím, že je tak daleko, že nemá cenu se snažit. Už se nesnažím a žiju. Je mi dobře, mám klid od neustálých problémů a komplikací. Nemám už sílu pořád něco řešit. A proto jsem ráda za druhý druh kamarádů, kterými jsou ti, co jsou naprosto v pohodě. Ti, co se neurazí, když se jim týden neozvete, nebo dokonce měsíc.. chovají se k vám vždy stejně, i přes to všechno vám věří a rádi se s vámi sejdou. Vídat se s nimi je snadné. Ano, další narážka, tentokrát na mou kamarádku D. Víte, jdu si takhle domů z oběda s rodiči a najednou dostanu nápad jít se projít po okolí s foťákem v ruce. Říkám si, mohla bych jít s někým, abych si mohla i s někým povídat. Vezmu mobil a vytočím D. Zeptám se, zda je doma. Je. "Šla bys ven?" "Dobře. Tak za 15 min před trafikou." A je to. Během čtvrt hodiny se sejdeme a vydáváme se na procházku..
Dostaneme se až ke koupališti a pozorujeme lidi s mokrými vlasy, jak odchází spokojeně osvěžení. "Nepůjdem si taky zaplavat?" Tak jo. Otočíme se, doma rychle sbalíme věci a během půl hodiny už sedíme vedle bazénu a mžouráme do sluníčka. Když přijdu domů, je mi skvěle. Musím se usmát nad našimi spontánními akcemi. Jsou k nezaplacení. Žádné plánování měsíc dopředu, seznam věcí s sebou..prostě jdeme. A tečka. Ten den ráno bych nemyslela, že v šest odpoledne skončím u bazénu se zmrzlinou v ruce. A vídíte. Každý den je plný překvpení.
Tohle není jediná akce za posledních pár dní. Týden před prázdninami jsem několikrát navštíila kino. Viděla jsem Záložní plán, Prince z Persie a Zatmění. A protože každý ze zmiňovaných filmů ve mně zanechal spoustu pocitů, rozhodla jsem se o každém napsat zvláštní článek. Možná udělám nějkou rubriku Kultura. Nebo něco takového. Takže o těhto mých zážitcích se dozvíte později, nebojte. Také jsem se zúčastnila festivalu Rock for People, kterému také věnuji zvláštní článek, protože mě naprosto ohromil a chci se na něm pořádně vyřádit. Nebudou chybět fotky, co fotil táta jakožto fotograf s fotopasem, videa od kapel, které byste nemuseli znát, a hlavně mé dojmy a zážitky. Dále se objevila také spousta písniček, co se mi líbí, tak se těšte na nově oblíbené interprety... Aby toho nebylo málo, mám pro vás ještě spoustu fotek. Samozřejmě ty, co jsem nafotila s D. v okolí mého baráku, při jedné z našich akcí. Dále ještě fotky z 29. června, kdy jsme se s několika kamarádkami vydaly poslechnout si Green Day do Stromovky, samozřejmě bez lístku. :) Této akci také věnuji samostatný článek.  A na závěr mám ještě fotky, které jsem nafotila včera v ateliéru svého táty, když jsem si tam šla odpracovat svých pět set korun měsíčně. Uklízím mu. A on byl zrovna pryč, tak jsem chvíli blbla. Bude to takové vesele barevné, tak se můžete těšit.
Páni, jak na to tak koukám, mám co dělat, abych to vše stihla. Každopádně se moc těším, až se mi to vše podaří, protože bych ráda začala každý den psát jako dříve. Jen jsem to sem vše chtěla nejdřív napsat, abychom v tom měli pořádek.
Než se s vámi ale rozloučím, chtěla bych se vám pohlubit, jak věrný fanoušek 30 Seconds To Mars jsem. :) Já totiž takovou nenásilnou formou šířím jejich hudbu mezi ty, kteří je neznali. Už několik z vás mi psalo komentář, že jste jejich písničky slyšeli a vzpomněli si na mě. Jsem ráda, že se vám líbí! Jen ať je nás čím dál víc, oni si to zaslouží, to mi věřte!

No, no, I will live my life!

4. července 2010 v 20:03 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
První prázdninový týden byl tak plný inspirace, že jsem si musela zřídit bloček inspirace a psala do něj všechny nápady, hned jakmile přišly. Teď mám tento blok před sebou a nevím z jakého konce začít. Všechny ty nápady a myšlenky...vidím to tak na osm článků minimálně a to prosím vše přišlo pouze za jeden týden. Začala bych s nimi dříve, ale tentokrát to doopravdy byl čas, kdo mě tlačil. V některém z příštích článků se dozvíte proč, dnes mám ale na programu jiná témata.
S tímto týdnem přišel obrovský převrat. Najednou jako by můj život nabral úplně jiný směr. V první řadě, vytratil se pocit, že dny utíkají velice rychle. Po pravdě, mám tolik času, že pomalu nevím, jak s ním naložit. Abysme si rozuměli, nejde o čas na různé aktivity, ale spíše na přemýšlení. Celé dny si dělám v hlavě pořádek a to vede k tomu, že již téměř přesně vím, co chci. Chci změnu. Ještě jsem ale nestihla pořádně začít jednat a věci se dějí samy. Stačilo tedy jen doopravdy vědět, kam chci namířit svou cestu? Zřejmě ano. S čím to vše souvisí? S užíváním si života. To jediné, co si momentálně nejvíc přeju je, užít si prázdniny jako nikdy před tím. Vykašlat se na všehno a prostě dělat to, co opravu chci, ať už je to za hranicí mého dosavadního žití, nebo ne. To zní dost nebezpečně, co? Tak to ale není, nebojte. Prostě se chci přestat bát někam vyrazit.. chci se přestat bát toho, co neznám. Vzdát to, jen proto, že to neznám. Že nemám zkušenost. A víte co, tak nějak to ze mě spadlo samo. Od 1. července mám svou první brigádu a člověk by čekal, že budu první den totálně nervózní a sevřená. Také to tak vždy bylo. Co když nebudu vědět kam mám jít? Co když nebudu umět odpovědět lidem na jejich otázky? Co když něco nebudu znát? Ale musím přiznat, že jsem si ve čtvrtek prostě řekla No a co? a šla dál. Žádný problém nemám a přežila jsem to bez strachu a nervozity. První vlaštovka. A co udělám s vydělanými penězi? Pěkně si je užiju! Vypadá to, že se nakonec dostanu do Polska na koncert 30 Seconds To Mars.. YES! No a také tu je spousta dalších plánů, které musím zrealizovat! Spousta míst, kam bych se o prázdninách chtěla podívat, spousta lidí, které bych chtěla vidět. Ale víte co? Já to prostě všechno zvládnu, i kdybych pak měla celé září nabírat energii. Mě to tady na světě totiž ŠÍLENĚ MOC BAVÍ!