Červen 2010

Já, mé vlasy a kadeřnictví

29. června 2010 v 8:37 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Je neuvěřitelné, kolik času musím se svými vlasy strávit u kadeřníka. A to jsem jen chtěla, naprosto nevinně, jen o pár odstínů světlejší hnědou! Při každé návštěvě mám pocit, že má čím dál tím víc vlasů a jejich barvení tudíž trvá mnohem déle. Asi se mi to zdá, ale nemohu se toho pocitu zbavit.
Když jsme s mámou a její kamarádkou vstoupily do kadeřnictví, zavál ke mně obvyklý kadeřnický pach. Směsice barvy na vlasy, laku, voňavého šampónu a to vše doplněno o teplý vzduch z právě vypnutého fénu. Posadila jsem se na sedačku a vytáhla z košíku vedle jeden ze spousty časopisů. Chvíli jsem jím listovala a při tom na půl ucha poslouchala rozhovor mezi ženami v kadeřnictví. Má kadeřnice M. přišla a začala zkoumat mé vlasy. Zastyděla jsem se. Přerostlá ofina byla shrnutá na jednu stranu do patky, ostatní vlasy staženy do culíku - chabý pokus zamaskovat dvoudenní nemytí. "Ty máš tedy pěkné odrosty!" poznamenala M. a pokynula mi, abych se posadila do kadeřnického křesla. Super. Jako byh to nevěděla. Začala s melíry. Vyčesala vlasy nahoru a nechala pouze slabou vrstvu spodních vlasů volně spadat na má záda. Postupně zabalovala jednotlivé prameny do alobalu. Zdálo se to být nekonečné, ale přeci jenom přišla chvíle, kdy byly všechny prameny bezpečně ukryty v alobalech. Těšila jsem se, jak vstanu a protáhnu se. Měla jsem zdřevěnělé celé tělo. Ale M. mě okamžitě posadila do křesla na mytí a začala spodní melíry smývat. Aha. Než stačila dodělat vrchní melíry, spodní už byly hotové. Super. Po umytí všech melírů přišlo na řadu foukání. A co zastřihnutí ofiny a konečků? Ano, dobrá otázka. Ale nezapomněla jsem tuto část zmínit. Po foukání totiž přišel na řadu přeliv. Zatímco mi M. patlala na hlavu ošklivou bledě modrou tekutinu jsem pozorovala druhou kadeřnici. Máma i její kamarádka byly téměř hotové. Poslední hodinu jsem strávila pouze modlením, aby již byl konec. Myslím, že kdyby se M. rozhodla vytvořit mi na hlavě cokoliv, nebyla bych proti. Jen jsem si přála konec. A ten také po dlouhém trpění a zoufání přišel. Stříhání a foukání již nezabralo tolik času a tak jsem po několika minutách mohla konečně vstát a podrbat se na nose. Musím přiznat, že ty hladké a jemné vlasy, které ani nevypadaly jako moje, stály za to všehno. Zase na chvíli mám pocit, že alespoň něco je na mně pěkné.

Nový domov

28. června 2010 v 22:44 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
"Tak to je asi všechno, klíče jsem vám dal, vše je podepsáno...tak tedy, ať se vám tu hezky bydlí!" Zamrkal prošedivělý pán, zvedl ze země poslední igelitku a smeták a spolu s manželkou vyšli z bytu. Tlustá ředitelka realitní kanceláře souhlasně kývla a mladý makléř se rozhlédl po prázdné místnosti se spokojeným výrazem. Táta si sundal brýle, otřel si zpocený nos a s nadšením se pustil do řeči s makléřem. "Moc vám děkujeme za spoupráci. S paní V. by mělo být vše vyřízené, dnes jsme poslali poslední peníze." Makléř se také s úsměvem vydal ke dveřím, tlustá ředitelka mezitím začala vkládat papíry do tvrdých desek s logem své realitní kanceláře. Když se za nimi zavřely dveře, v bytě se rozhostilo ticho. Vydala jsem se do předsíně a ozvěna každého mého kroku se s duněním odrážela od stěn. Bylo tu prázdno. Stará obývací stěna zmizela, pokoj vypadal mnohem větší. Okny proudilo dovnitř světlo, nikde nebyl ani malinký kousíček tmy. Šla jsem do pokoje nalevo od předsíně. Vešla jsem a znovu se podivila nad jeho velikostí. Přešla jsem až k oknu a chvíli pozorovala střechy ostatních domů a ruch na ulici. Tramvaj právě zastavila na zastávce hned pod okny a ze dveří se hrnuly davy lidí. Otočila jsem se a znovu se rozhlédla. Snažila jsem se představit si tu nábytek, který byl navržen. Viděla jsem pokoj před očima, úplně zařízený, s krásnou palandou v rohu, se spoustu malých skříněk a poliček, se stoly pod oknem a sedačkou na pravé straně. A najednou mi to došlo. Uprotřed toho ticha a klidu jsem si uvědomila, že již brzy toto místo bude mým domovem. Uvědomila jsem si, že tady budu každou noc usínat, tady se budu probouzet. Tady budu prožívat šťastné chvíle, tady budu ronit slzy nad všemi svými prohrami. Najednou mi došlo, že budu muset opustit svůj starý malinký pokojíček se spoustou skříněk a keramických výrobků. Najednou jsem si uvědomila, že za pár desítek dní už můj pokojíček nebude. Už nebudou žlutooranžovočervené stěny a děravá podlaha. Na místě mé skládací postele možná bude sedačka nebo televize. Můj pokojíček zmizí a spolu s ním zmizí všechno, co jsem v něm prožila. Je to dobře nebo špatně? Tak zní má otázka. Těším se na nový začátek, ale bude se mi stýskat po všech vzpomínkách. Důležité ovšem je, že tato velká akce, s názvem stěhování, se blíží. A až budu moct žít ve svém vysněném bytě, budu mít všechno, co potřebuju. Je to poslední krok k dokonalosti. Doufám, že ho ustojím.

Probdělá noc

27. června 2010 v 14:53 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Ručička na hodinách se zlehka posouvala směrem k číslu dvanáct. Každý její pohyb byl doprovázen tichým tiknutím, které se s postupem času stávalo čím dál tím hlasitějším. Narušovalo ticho noci. V tmavé místnosti nebylo slyšet nic jiného. Tikot hrozivě oznamoval blížící se půlnoc. Okny do pokoje proudila sluneční záře. Nebe bylo temně černé, uprostřed zářil stříbrný měsíc. Byl jako diamant plující v temné záplavě černého sametu. Na zdech pokoje jeho třpyt vytvářel různé obrazce, jak procházel skrz polozatažené žaluzie. Vítr utichl, záclony poslušně visely bez jediné známky pohybu. Ručička překročila dvanáctku a město jako by se celé uložilo ke spánku.
Zavřela jsem oči a nahmatala konec hladké deky. Přetáhla jsem si ji přes ramena a hlavu položila na polštář. Nohy jsem propletla kolem deky a oddechla si. Cítila jsem ale jakýsi tlak očních víček, které se nechtěly zavřít. Znovu jsem otevřela oči a uvědomila si, že vidím každý detail v pokoji. Měsíc osvětloval listy květin a úchytky na skříních. Posadila jsem se a pozorovala noční oblohu. Hodiny stále tikaly. Svázala jsem si vlasy do nízkého ohonu a šla do kuchyně pro sklenici vody. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a polykala příjemně ledovou vodu. Prázdnou sklenici jsem jemně položila vedle konve, ale i přes to se bytem rozlehlo zadunění, jak se sklenice dotkla linky. Opatrně jsem po špičkách cupitala zpět do pokoje. Otevřela jsem okno dokořán a chvíli vdechovala noční vzduch. Byl příjemně chladný, ale přes to mi nebyla zima. Seděla jsem takto před oknem dlouho. Oči jsem měla stále otevřené, ale ve skutečnosti jsem neviděla nic, co bylo přede mnou. Před očima se objevovaly obrazy vzpomínek a zážitků, na které jsem myslela. Smála jsem se, když jsem vzpomínala na hezké chvíle, utírala slzy, když jsem myslela na smutné a bolestné okamžiky. Myslela jsem na budoucnost, snažila se udělat pořádek ve všem, co mě čeká. Myšlenky létaly vzduchem světelnou rychlostí a s každou další vteřinou, kterou ohlásil mohutný tikot hodin, se měnily. Nechala jsem je poletovat po pomyslných cestičkách a s nadšením pozorovala, kam míří. Trvalo dlouho, než se každá z nich usadila ve svém vlastním hnízdě a já konečně měla v hlavě pořádek. V tu chvíli jsem si uvědomila, že měsíc zmizel a pomalu se rozednívalo. Nebe chytalo světle modrý nádech a vduchem se linula příjemná melodie zpěvu ptáků. Postavila jsem se a chvíli naslouchala líbezným tónům. Oči mě nebolely, byly čilé, jako bych za sebou měla osmihodinový spánek. Protáhla jsem se a rozhodla se jít si konečně lehnout a pokusit se usnout. Položila jsem své tělo na jemnou deku, rukou rozpustila vlasy a zavřela oči. Než jsem definitivně usnula, stačila jsem si uvědomit, že jsem za tuto noc stihla udělat to, co by mi jinak trvalo mnoho dní. Uvědomila jsem si, jak je noc kouzelná. Poté jsem upadla do hlubokého spánku a vsadím se, že jsem se při něm nenápadně usmívala.
Tikot hodin najednou přestal být slyšet. Ručička ukazovala pár minut po půl šesté ranní a pokoj byl naplněn světlem. Sluníčko pomalu vylézalo za střechami sousedních domů na hladce čisté nebe. Zpěv ptáků neustával. Převalila jsem se na druhý bok a oddechla si. Život je krásný.

Uprostřed noci

27. června 2010 v 2:23 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Je noc. Světla jsou vypnutá, skrz žaluzie ale do tmy mého pokoje proudí měsíční svit. Vidím měsíc, krásně kulatý, jak září uprostřed nebe jako třpytící se diamant. Je ticho. Občas zaslechnu hlasy z ulice, jak se někteří lidé vrací domů z oslav. Slyším jejich smích, jak si vyprávějí vtipné historky. Po chvilce vždy projede tramvaj a já cítím, jak se zem třese. Mžourám do tmy, zabalená do hebké deky. Cítím, jak na mě padá únava, ale oči se né a né zavřít. Vzdávám to a za přítomnosti iPodu se snažím přemýšlet o všem, co je pro mě důležité. Vzpomínám na páteční den, který jsem strávila tak, jak bych chtěa trávit každý den svého života. Ráno jsem se sešla s mými třemi nejlepšími a společně jsme strávily dopoledne v ulicích Prahy. Bylo krásně, svítilo slunce a nám na tvářích zářily úsměvy. Slušelo nám to, sukně se nám vlnily pod vlivem větru, stejně jako nám létaly pramínky vlasů kolem hlav. Šly jsme vedle sebe, všechny čtyři, a smály se představám, jak se budeme scházet za dvacet let, jako maminy s kočárky. Přešly jsme Karlův most a zatoužily po noční procházce Prahou - plán na naše příští setkání. Cítila jsem se lehce a svěže, nic mě netížilo, jen jsem si užívala všeho kolem sebe. V odpoledních hodinách, kdy slunce nepřestávalo svítit, jsem pomohla babičce s kufrem na Florenc a zamávala jí do autobusu směr Chorvatsko. Přiznávám, že mě na chvíli pohltila vlna zvláštních pocitů, při pomyšlení na všechny naše společné dovolené od první po devátou třídu. Stýská se mi po našich večerních špacírech podél moře a čtení Kytice na pláži. Bylo to jedno z nejhezčích obdobé mého života a doufám, že alespoň příští rok, naposledy, se s babičkou do Chorvatska podívám. Když jsem nasedala do tramvaje na I. P. Pavlova, bylo mi vlastně stále skvěle. Těšila jsem se na večer, který jsme měly strávit jen s mamkou. Dny, kdy bratr odjede, jsou natolik zlaté, že to ani neumím popsat. Pocit, že jsou tu najednou všichni jen pro mě je krásný a vždy si ho užívám. Jak je u mé mamky zvykem, pokud má možnost, chce stihnout vše, co je možné. A tak jsme oběhly téměř všechny krámy v Paláci Flora, z kterých jsem já vyšla s krásnými dvěma kusy oblečení. Prý za vysvědčení. Myslím, že jsem si je nezasloužila, za to mé vysvědčení, ale proč mámě bránit, když mi chce koupit něco na sebe, že? Po večeři v pizzerii jsme ještě zašly na pohár do Světozoru a pak už vyrazily směr kino. Bála jsem se, že film Záložní plán zklame, ale nezklamal. Nevím, zda to bylo úžasnou Jennifer Lopez, ale každopádně tu teď sedím uprostřed noci, poslouchám její píseň, co hrála při závěrečných titulcích, a usmívám se tu do tmy, protože mám ze všeho, co je kolem mě, moc dobrý pocit. Utápím se v plánech na prázdniny, kterých mám tolik, že se to snad ani nedá vše zvládnout. Co je ale důležité...mám dojem, že tyto prázdniny budou jedny z nejlepších prázdnin, co jsem kdy zažila. Protože se mi možná konečně splní alespoň nějaká ta malá přání.
xoxo Bee


Sluneční paprsky

22. června 2010 v 19:07 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Dny jako byl ten dnešní miluju ze všech nejvíce. Jemný větřík, sytě modrá obloha s krásnými bílými mráčky, ostré paprsky slunce. Ráno, kdy jdu ulicí jen já, nikdo jiný, a musím mhouřit oči proti záři vycházejícího slunce, které mě provází celou cestu, dokud nevkročím do budovy školy. Nepopsatelný pocit. Již několikrát, když jsem tuto nádheru viděla jsem si říkala, že si ji musím vyfotit. Tak to tu tedy máte. Všechny fotky jsou focené mobilem, nic jiného jsem neměla po ruce, tak se nedivte horší kvalitě než obvykle. :)
bee-w.blog.cz

Neuvěřitelně skvělá nálada

2. června 2010 v 17:43 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Až na hromady učení, které se na mě valí ze všech stran, se zdá, že začínám opět stoupat vzhůru. Duben a květen, to bylo peklo. Přiznávám. Nikdy jsem se necítila hůř, než během těchto dvou měsíců.. ale možná, že jsem se potřebovala zbavit všech špatných myšlenek, abych mohla vykročit dál. Nechci nic zakřiknout, ale myslím, že se to podařilo. Ještě v neděli jsem usínala s tvářemi morkými od slz a zoufale se snažila uklidnit hudbou.. hlavou mi vířila spousta tíživých myšlenek a byla jsem smutná. Ale jako kdybych ráno vstala tou správnou nohou, od té doby se vše naprosto změnilo. Pondělí jsem strávila smíchem. Musím to tak napsat. Naprosto to vystihuje ten den. Ač byl jinak naprosto obyčejný a nudný, s mou kamarádkou A. jsme si každou chvíli našly něco, o čem jsme brebentily. A to ještě nemluvím o tom, co se mi podařilo odpoledne...ale o tom až později, na to si počkejte. Zkrátka a dobře, cítím se velice dobře. Podařilo se mi přemluvit se k nějaké té práci a tak mám dopsanou skoro všechnu látku za dobu, co jsem nedávala pozor (již zmíněné dva strašidelné měsíce duben a květen). Mám rozepsaný plán učení a s čistým svědomím se mohu pochlubit, že ho dodržuji (jak na něj teď tak koukám, měla bych se jít připravovat na pololetku z matiky, ale ta počká...na tenhle článek se třesu už od pondělka!). Pro někoho možná nezajímavá informace, ale kdo čte všechny mé články, tak ví, že jsem se o to snažila již velice dlouho.. ale se špatnou náladou se nedá nic dělat, to vám můžu potvrdit. Jsem ráda, že je to konečně pryč. A aby těch skvělých zpráv nebylo málo, ráda bych se vás zeptala, zda si pamatujete článek o tom, jak jsem své kamarádce napsala, co si opravdu myslím a bála jsem se, co se bude dít? Pokud ne, najdete ho zde.. Pár slov, které jsem od ní včera dostala a které jsem jí odeslala já toho tolik vyřešily. Prolomily tlustou stěnu, která mezi námi stála, a ač to bude trvat dlouho, než to dáme dopořádku, konečně jsem se uklidnila. Protože vím, že to, co jsem udělala, bylo správné. Teď mohu odpovědět na všechny otázky, které jsem si v již zmiňovaném článku pokládala..jsem spokojená se vším, co se děje. Je to na dobré cestě, přátelé. Doufám, že se na ní udržím co nejdéle.
xoxo Bee


Sbohem Petru Mukovi

1. června 2010 v 20:14 | Bee |  Bee/Hudba
bee-w.blog.cz
Malá dívka seděla na okením parapetu a se zvláštním výrazem pozorovala, jak se za okny stromy ohýbají pod silou větru. Počasí nebylo krásné, ale ona se cítila skvěle. Vlasy měla rozdělené do dvou úhledných copů, neposlušné prameny přidržovaly velké červené sponky. Byly to její oblíbené, brala si je pouze za vyjímečných okolností. Vždy, když chtěla okolnímu světu dát najevo, jak jí na něm záleží. "Tak pojď, abysme to stihli!" ozval se mužský hlas s vedlejšího pokoje. Dívka seskočila z prarapetu, přes ramena si přehodila lehký červený svetřík a malou černou kabelku. Byla na ni pyšná. Když ji měla s sebou, připadala si jako dospělá žena, co má kabelku plnou spousty tajemných ženských předmětů. Ta její ale byla naprosto prázdná. Jediné, co leželo na dně, byl mobil Samsung s velkou anténou. Do postranních kapsiček si dívka zastrčila svou oblíbenou dřevěnou propisku ze ZOO, aby kabelka působila plnějším dojmem. Připravená na nový zážitek vyrazila spolu se svým otcem do ulic.
Jeli autem a zastavili na parkovišti, kde nikdy před tím nebyla. Nervózně si pohrávala s konci svých dlouhých copů. Nevěděla, co ji čeká. Před halou už se shromažďovaly davy lidí. Ukázali pořadatelům lístky a byli puštěni dovnitř. Otec ji vedl k hledišti. Ohromeně se rozhlížela. Její představy byly oproti realitě dost chabé. Oči měla široce otevřené a přejížděla pohledem po ohromném pódiu a davech lidí. Možná tam tehdy bylo jen pár stovek lidí, ale pro ni to bylo ohromné číslo. Usadili se na svých sedadlech. Otec se zdravil s lidmi, kteří postupně přicházeli do hlediště. S některými z nich si přátelsky popovídal, jiným pouze podal ruku.
Náhle zhasla světla. Ozvaly se první zvuky a dívka ucítila, jak jí duní celý vnitřek těla. Bylo to neuvěřitelné. Na pódiu se objevila kapela, tanečnice a on. Hvězda celého večera. Muž s vyjímečným hlasem, přátelskými jiskrami v očích. Několik desítek minut pro ni uběhlo světelnou rychlostí. Sotva si uvědomovala, kolik písní už měli za sebou. Byla nadšená a dojatá, když celá hala zapálila zapalovače a pomalu jimi pohupovala ve vzduchu. Cítila, jak ji šimrají motýlci v žaludku. Náhle hudba utichla. Nastupovala do auta po boku svého otce, který si broukal melodii poslední písně. Dívala se směrem k hale a začínala si uvědomovat, že právě absolvovala svůj první koncert v životě.
Tehdy ještě netušila, co tím odstartovala a začala budovat. Byla to láska ke koncertům. Spousta vzpomínek na nejrůznější večery. The Rasmus, Kosheen, Coldplay, Simple Plan, Billy Talent...a naposledy vzácní 30 Seconds To Mars. Netušila, kam ji tato cesta dovede...netušila, co z ní tato cesta udělá.
A teď tu sedí, o několik let později, zírá do monitoru svého notebooku a snaží se popsat, co cítí. Její první hvězda, její první hudební vzpomínka...tu není. Petr Muk je mrtvý. Před očima vidí jeho tvář, když ho s otcem potkali v centru a potřásala si s ním rukou. Slyší jeho hlas, když ho slyšela zpívat. Je zděšená a smutná. Ví, že už se nikdy nevrátí, ale také ví, že ve vzpomínkách jí zůstane napořád. Byl to přece on, koho viděla a slyšela jako prvního.


P.S.: Prostě jsem si nemohla pomoct...musela jsem se s vámi podělit o své mylšenky.
xoxo Bee


Jiný pohled..

1. června 2010 v 18:18 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Po nějaké té době jsem opět zde s pár fotografiemi, které jsem pořídila. Jako obvykle jsem neměla co fotit, žádné modelky se mi ve skříni neschovávají, a proto opět došlo na . Tentokrát jsem focení pojala trochu jiným způsobem.. však sami uvidíte. Snad vás to alespoň trochu zaujme.
bee-w.blog.cz