Květen 2010

Nekonečný smutek

30. května 2010 v 19:26 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Celé dny jsem spřádala plány na několik článků. Těšila jsem se, jak vám budu vyprávět o tom, jak nádherně bylo na samotě uprostřed lesů a hor.. jak nádherně čistý vzduch jsem dýchala a jak nádherně jsem si odpočinula. Jenže potom jsem přijela domů a zjistila, že víkend už je dávno pryč. Zůstala jsem zavřená doma s kopou povinností a to nikdy neodpadá dobře. Ze začátku jsem byla nadšená počasím za okny a užívala si volné odpoledne. Pročítala jsem si všechny novinky, které se objevily za dobu, co jsem byla pryč. Vlastně jsem se měla celkem dobře. Ale víte, najednou jsem si uvědomila, že prostě nic není tak, jak bych chtěla, aby to bylo. Uvědomila jsem si, že zítra zase musím jít do školy, domů se dostanu nejdřív v půl páté a nebudu mít sílu ještě někam vyrazit. A hlavně, nebudu mít povolení, budu muset sedět zavřená doma, stejně jako sedím právě teď a budu odolávat všem těm zlým myšlenkám, které se mě budou snažit ovládnout. Budu přemlouvat sama sebe, abych se vrhla na všechno, co musím ještě stihnout, ale ve skutečnosti stejně nic neudělám. Večer budu se slzami v očích ulehat do postele a budu se sama sebe ptát, proč tomu tak je. Budu se snažit přijít na to, co se děje a budu neuvěřitelně toužit po tom, abych dokázala vrátit čas a s ním i období, kdy jsem žádné podobné stavy neměla. Kdy jsem se nechávala ovládat samými veselými a optimistickými pocity a těšila se na každý další den, který přijde. Radovala jsem se ze všeho, co bylo kolem mě, a věřila jsem. Věřila jsem ve všechny své sny, věřila jsem do poslední chvíle. Do té doby, než se vše změnilo a já skončila takhle. Jsem unavená ze života, jsem unavená ze všeho. Nemůžu si pomoct. Prozraďte mi někdo, co se to děje a budu vám do smrti vděčná.
Omlouvám se, ale v takovéhle náladě prostě nemám chuť cokoliv dělat.
xoxo Bee


Pocity

27. května 2010 v 15:06 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Než s čímkoliv začnu, ráda bych se přiznala, že právě teď, jak tu sedím, jsem zmatená. Nemám nejmenší tušení, co budu psát. Již několik minut sedím před monitorem a vpíjím se do něj očima a snažím se zkrotit spoustu divokých myšlenek, které mi híří v hlavě. Tak usilovně se snažím, až se vždy přistihnu, jak přemýšlím úplně o něčem jiném a zapomínám na všechno, co mě obklopuje. Pohlcují mě pocity štěstí, příjemné teplo se mi rozlévá po těle, ale zároveň hluboko uvnitř cítím strach a zklamání. Vím, že se tu snažím popsat nepopsatelné, ale jak jinak se pokusit udělat si v hlavě pořádek? Cítím se šťastně. Co ve mně tento pocit vzbuzuje? Nemám nejmenší tušení. Poslouchám Night Of A Hunter a vzpomínám na 18. března 2010. Tento den mi přijde tak vzdálený. Všechno jeho kouzlo je najednou tak daleko.. A přesto stále cítím slabé šimrání motýlých křídel v žaludku. Stýská se mi. Vlastně se mi moc stýská. Stýská se mi po měsíci březnu, kdy jsem se měla tak úžasně, jako nikdy za posledních pár let. Stýská se mi ale i po věcech, kterých jsem se vzdala...házená...dívám se na fotky holek, které jsem před rokem opustila, jak se šťastně usmívají se zlatými medajlemi na krku a přemýšlím o tom, jak bych se cítila, kdybych tam stála s nimi. Stýská se mi po tom jiném házenkářském světě a stále si musím opakovat, proč jsem ho opustila. Stala bych se součástí té velké rodiny, kdybych zůstala? Každý den chodím kolem hřiště a když cítím tu nepopsatelnou vůni prostředí, kde jsem strávila několik let, musím zamrkat, abych zahnala slzy. Mám chuť obléknout si dres, natáhnout nákolenky a zahrát si. Nedovedete si představit, jak moc mě to tíží. Jsem si ale vědoma toho, že kdybych se vrátila, tenhle pocit by zmizel..nemůžu se tam vrátit, už jsem jednou odešla a nepatřím tam. Ač mě to teď moc mrzí. Mrzí mě, že jsem všechno zahodila pryč bez pořádného rozmyšlení. Všechno, nejen házenou. Teď se pomalu začínám sbírat ze země a uvědomuju si, jak moc mi to všechno chybí. Ale víte co? Tyhle dveře jsem už zavřela a tak otevřu nové...kdo ví, co z nimi bude, hlavně když znovu najdu něco, co mě bude bavit.
xoxo Bee


Neustálý boj

22. května 2010 v 20:08 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Víte, když vám ředitel vyhlásí studijní volno na celý týden, kdy probíhají maturity, nevede to k ničemu dobrému. Tedy, abyste mě pochopili správně. Také jsem si radostně vyskočila, když jsem se doslechla o této novince! Také jsem začala šťastně plánovat, co všechno podniknu, kam se všude podívám a hlavně, jak si doženu školu, kterou jsem za týden v Turecku zameškala.
Musím přiznat, že jsem neudělala nic z toho. Ano, párkrát jsem někam vyrazila, ale v žádném případě ten týden nevyšel podle mých plánů..asi to bude tím, že se vždycky přecením? Že si vždycky věřím. Věřím, že to dokážu a potom budu sama ze sebe šťastná, ale ještě nikdy se mi to nepodařilo.. Víte, psala jsem o tom články již několikrát, nudí mě to. Nudí mě celý tento boj! Ten boj se sebou samou. Neustálé přemlouvání se, abych něco udělala.. alespoň něco maličkého, aby ten pocit nebyl tak moc smutný.. jsem opravdu znechucená. Musí to skončit. Musím se odvážit to konečně změnit, stejně jako jsem se odvážila ozvat ohledně svého vztahu k nejlepší kamarádce. Dnes očekávám zprávu. Jsem napnutá. Netuším, co se bude dít. Ale pokud se stane to, v co doufám, jdu do toho po hlavě. Pokud se mi mé přání splní, něco se změní a bude to tak velká změna, že ty, co teď považuji za velké úkoly, se stanou snadnými. Přála bych si to jednou dokázat. Chci být aktivní, nechci pořád jen sedět a vzpomínat. Nechci psát články stále o tom samém. Chci zážitky, nové vzpomínky. Chci, aby ke mně nápady na články chodily samy, chci, abych slova skládala za sebe bez rozmyšlení.. Chtěla bych se cítit svěže a spokojeně. Chtěla bych se radovat ze všeho kolem. Chtěla bych jít dál a neohlížet se..neohlížet se tak často. Vzpomínky jsou krásné, já si jich vážím. Ale teď jimi žiju až příliš často. Nedokážu se vzdát spousty věcí, ač už jsou dávno daleko ode mě. Stále věřím, že jsou u mě, že jsem je ještě neztratila. Zabírá mi to tolik času, který by se dal využít jinak. Dal by se využít! Je to těžké, to vám tedy povím. Bude to těžká cesta. Ale opět musím říct, že se na ni těším.
xoxo Bee


Voda

21. května 2010 v 14:00 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Nad městem se hrozivě skláněly mraky. Byly těsně u sebe, skoro splývaly v jeden obrovský mrak. Mačkaly se na sebe, temně šedé, plné vody. Bylo jen otázkou času, kdy jeden z nich praskne a zalije ulice studeným deštěm.
Seděla jsem ve svém pokoji, rozsvícená všechna světla, ale i tak mě stále obklopovala tajemná tma. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se přijít na to, proč stále není dost světla. Vstala jsem a přecházela po pokoji. Prsty jsem se dotýkala předmětů, hladila listy květin, přejížděla po ostrých hranách keramiky. Není to vše jenom sen? Není tohle jen má fantazie? přemýšlela jsem. Copak jsou mé myšlenky tak černé, že ke mně světlo nepustí? Mám na sobě neviditelnou vrstvu, která odráží světlo daleko ode mě? Vrstvu, která přitahuje vše špatné a vše dobré odpuzuje? Co se to děje? Náhle jsem zamrkala. Dostala jsem strach. Dlaněmi jsem si zakryla obličej. Prsty přejížděly po tvářích, cítila jsem, jak se prodírají nánosem zla, temna a smutku, cítila jsem je na každém kousku svého těla. Pohlcovaly mě. Ovládaly mě. Ucítila jsem sucho v krku. Zavřela jsem oči, ale dál jsem cítila, jak se po mém těle plazí malí hadi, černí jako uhel. Plazí se od chodidel výše a výše. Chtěla jsem křičet, ale stále jsem ještě vnímala vše kolem sebe a věděla, že nemůžu. Zoufale jsem se snažila hady sundat a zahodit je co nejdále to šlo. Pokaždé když jeden z nich tvrdě dopadl na zem, objevili se další, byla jsem jimi obklopená. Stovky hadů se ke mně plazili a hladově syčeli.
Náhle se ozvala rána. Za okny udeřil hrom a z mraků začala na zem dopadat voda. Spousta vody. Milióny kapek dopadaly na parapet a hlasitě do něj bušily. Rychlými kroky jsem přeskočila plazící se hady a otevřela okno. Nadechla jsem se příjemného vzduchu. Vyšla jsem na balkon, roztáhla ruce a nechala kapky, aby dopadaly na celé mé tělo. Zlí hadi v tu chvíli začali mizet. Cítila jsem jak spolu s vodou mi po těle stéká i všechno špatné. Všechno špatné padalo na zem. Měla jsem zavřené oči. Cítila jsem jen vodu, která mě omývala. Déšť ustal. Vše kolem bylo mokré, obloha se protrhala. Sluneční paprsky trhlinami neprolezly, ale i tak jsem se po dlouhé době dokázala usmát. Čistá a spokojená jsem se vrátila do pokoje, převlékla se a zhasla všechna světla. Už jsem je nepotřebovala, všude kolem bylo jasno.
xoxo Bee


Ona.

19. května 2010 v 14:33 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Ležela jsem na břiše, obličej zabořený do polštáře, v uších sluchátka. Dlaní jsem přidržovala iPod, ale už jsem byla tak slabá, že se pomalu sunul dolů z postele. Do uší mi pronikaly ostré zvuky písně hrající s největší hlasitostí, co je možná. Oči jsem měla zavřené, kolem mě byla stejně tma. Co jsem to udělala? opakovala jsem si stále dokola. Bylo to správné? Neublížila jsem jí tím? Nemohla jsem před ní skrývat své pocity. Nemohla jsem jí tajit vše, co se ve mně odehrávalo. Spojení strachu, vzteku, smutku.. musela jsem zakročit. Musela jsem se ozvat, příště by mohlo být pozdě. A já bych ji po tom všem nerada ztratila. Myslím, že jsem jí vlastně pomohla. uvědomila jsem si najednou. Přetočila jsem se na záda a otevřela oči. Rozhlédla jsem se po tmavém pokoji a slzy, které se mi za celou dobu nakupily do očí začaly vytékat ven. Stékaly mi po tvářích, vytvářely malé vodopády. Začala jsem mít pocit, že mě ona potřebuje. Že ji musím ochránit, musím jí pomoct, nemohu jí nechat jen tak vystavenou všemu zlému. Zaryla jsem prsty do matrace a snažila se ovládnout. Slzy dál stékaly po mých tvářích a spadaly na polštář, kde tvořily malá jezírka. Musím jí pomoct. Musím to dokázat. Někde uvnitř, hluboko uvnitř, je to stále ona a je tam vše, co tam bylo před rokem. Pod tou tváří, která je mi teď tak cizí je schovaná ona, schoulená do klubíčka. Musím to zvládnout. Musím jí pomoct, musím jí ukázat cestu. Píseň ve sluchátkách se stále stupňovala a spolu s ní  i mé myšlenky pluly čím dál tím rychlejším proudem. Obětovala jsem toho pro ni tolik. Tolik jsem se snažila se jí pomoct. Vždycky se budu snažit. Vždycky budu na její straně. Ale bude ona na té mé?
xoxo Bee


Kouzelné tričko

17. května 2010 v 17:49 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Rozhodla jsem se zkusit to znovu. Napila jsem se přeslazené šťávy, spolkla poslední sousto tmavého rohlíku a posadila se před notebook. V iTunes jsem si zapla Enjoy The Silence od Anberlin, píseň, která zazněla v jednom z dílů The Vampire Diaries a tolik mě nabíjí energií. Když ji slyším mám chuť skákat a blbnout jako Vicky a Damon.. Proč to všechno dělám? Abych si navodila ten příjemně šťastný pocit, který mnou proudí už několik pár dní, v co největší míře.
Nikdy jsem nevěřila na náhody. Nevěřila jsem na talismany pro štěstí. Nevěřila jsem na osud. Nevěřila jsem. Víte, jsem si vědoma toho, že co se týče tohoto tématu, dokážu si domyslet a dát dohromady spoustu věcí. Jedna z mála hmotných vzpomínek, co mi zbyla z pražského koncertu 30 Seconds To Mars bylo tričko, které jsem si tam koupila. Vypadá vlastně docela obyčejně, ale na rozdíl od ostatních triček z koncertů, a že jich mám celkem hodně, je z příjemného materiálu a perfektně mi padne. Týden po koncertě jsem ho nosila den co den. Tak dlouho, dokud zoufale nevolalo po vyprání. Od té doby, co jsem ho dala do pračky, zmizelo. Dva týdny jsem to neřešila, asi ještě není vyžehlené, říkala jsem si. Ale má nálada již tehdy začala mírně klesat. Z neskutečného optimismu a chutě do života, která je znát i z mých článků z této doby, jsem se nakonec ocitla na dně, ve svazujícím zoufalství. Dívala jsem se, jak mi těsně před očima uniká škola, každým dnem jsem plula bez ohlédnutí, neviditelná a neaktivní. Nedařilo se mi. Ani své narozeniny jsem neprožila vesele, jak jsem si přála. Byl to jen další obyčejný den. Nedělala jsem nic. Nevzpomínala, nemyslela do budoucnosti. Nevnímala jsem, co se děje kolem mě, nedokázala jsem pozorovat své okolí. Byla jsem uvězněná ve mně tak neznámém světě. Týden před odletem do Turecka byl šílený. Víte, proto jsem téměř nepsala články. Přidávala jsem fotky a kresby, články dost omezila. Tady máte ten důvod. Neměla jsem sílu, neměla jsem nápad. A najednou tu byl pátek a já si uvědomila, že večer odlétám na dovolenou, kterou jsem si vysnila, se svou nejlepší kamarádkou. Najednou to bylo tady, ta dovolená, která se zdála být tak daleko. Chtěla jsem to triko. Chtěla jsem v něm letět, chtěla jsem, abych ho mohla nosit a dávat všem najevo, komu že fandím. Chtěla jsem se cítit dobře a dokázat si to užít. V pátek jsem to vzdala. Celý byt jsem rozházela, každou maličkost prohledala, triko nikde. Pokaždé když jsem pomyslela na to, že jsem ho ztratila jsem cítila, jak jsem spolu s ním ztratila i vzpomínky na koncert a celý ten kouzelný den (článek o tomto dni zde, kdyby někdo nerozuměl jeho důležitosti). Byla jsem zoufalá. Donutila jsem celou rodinu, aby obrátila své šatníky naruby, ale tričko stále nebylo k nalezení. Pomalu jsem se s tím začala smiřovat, když babička, velká spasitelka, zašátrala tyčí za mou skříní, kam jí údajně často zapadávají věci, když mi je dává do skříně, a vynořilo se mé triko! Deset minut před odjezdem na letiště! Nevěřila jsem na náhody, ale tohle bylo zkrátka tak kouzelné, že odteď už mám jiný názor. S radostí jsem si ho přetáhla přes hlavu, dopla kufr a bežela s mámou k autu. Ještě pořád to nemůžu pochopit...jak to je možné? Ale musím vám říct, že se mám skvěle. Žádný problém, žádné trápení. Po dlouhém dubnovém smutném období jsem zase tady, taková, jaká se sama sobě líbím. Cítím se neskutečně svěže.
xoxo Bee


Malé vítězství

17. května 2010 v 12:09 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Mám strach. Bojím se, že nedokážu popsat vše, co popsat chci. Chtěla bych popsat, jak zvláštní je teď období. Jak zvláštně se cítím každý den, když otevřu oči a zjistím, že jsem stále tady. Jak zvláštně se cítím, když se koukám na fotky, které jsou rok nebo dva staré. Jak zvláštně se cítím, když si uvědomím, kam jsem za tu dobu došla. Když se dívám na svá malá vítězství a uvědomuji si, že jsem vlastně dokázala spoustu věcí. Přestala jsem hrát házenou, chodit na výtvarku.. všechny své aktivity jsem pověsila na hřebík a byla zavřená doma den co den. Ano, to bylo dřív. S tímto blogem jsem vyrazila na další cestu a nabrala spoustu nových aktivit. Kdybyste si někdo četl můj archiv, možná si všimnete, že jsem ze začátku v psaní nebyla příliš originální, že jsem obyčejně vyprávěla o tom, jak jsem se měla ve škole a co jsme dělali. Postupně jsem se ale osmělila v nových vodách a začala psát pořádně a užívat si všechna slova, která jsem skládala za sebe, každou větu, která popisovala mou myšlenku. Psaní ale nebylo to jediné, co jsem pochytila. Začala jsem mnohem častěji využívat svůj kvalitní foťák. Teď mám stále ještě několik fotografií, které čekají na den, kdy projdou Photoshopem a následně budou pózovat vaším očím na dA. Začala jsem naplno používat Photoshop, ve volných chvílích blbnout s grafikou, vytvářet designy.. Začala jsem kreslit. Dokázala jsem se vrátit k tomu, co mě tak bavilo...dobrovolně. Jsem na to pyšná a doufám, že budu pokračovat.
Páni, tohle vlastně vůbec nebylo to, co jsem chtěla napsat, ale už to tak nechám a původní myšlenku schovám na další článek. Děkuji za přečtení.
xoxo Bee


Turecko

16. května 2010 v 18:36 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Tak se vám tu konečně hlásím. Z kufru jsem vyndala poslední díl plavek a žabky, zaprášené pískem z pláže. Z očí jsem sundala sluneční brýle a zachumlala se do teplého svetru. Na ruce jsem si natáhla chlupaté rukavice bez konečků prstů a smutně začala pozorovat zataženou oblohu za oknem. Zažila jsem jeden z nejpříjemnějších týdnů v poslední době. Teď tu ale nejsem proto, abych vyprávěla. Nechám za sebe vyprávět obrázky. Připravila jsem pár fotek z Turecka, většinou krajiny kolem našeho hotelu. Doufám, že se vám budou líbit a na psaný článek o tom, jak se mám, se můžete těšit zítra nebo možná ještě dnes večer.

Alespoň jednu vzpomínku..

5. května 2010 v 18:57 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
S očima napůl otevřenýma zírám před sebe. Cítím, jak se mi plní slzami, jak slzy pomalu vytékají a z řas skapávají na mou tvář. Prsty si slzy setřu z tváře, skloním hlavu a dlaněmi si zakryju obličej. "Milý dědo." Povídám v duchu. "Pamatuješ si na mě vůbec? Možná ses mi prákrát podíval do očí, než jsi odešel. Možná jsi se párkrát dotkl mé malé ručičky a slzely ti oči. Možná jsi byl dojatý jen proto, že jsem. Tolik let nás dělí od toho okamžiku." Jdu do obýváku a z poličky sundám velkou zaprášenou krabici plnou fotografií. Jsou tu barevné i černobílé. Velké i malé. Chvíli se jednotlivými obrázky prohrabávám, až najdu jeden docela malý a obyčejný. "Koukám se na tvůj obraz a snažím se rozpomenout. Snažím se přinutit tvář na fotografii, aby se stala živou. Snažím se vzpomenout si na ten okamžik, kdy jsi mě naposledy viděl." Klečím na tvrdé podlaze, kolena mě bolí a hlava se mi motá. "Nejde to. Je to už sedmnáct let, co jsme se viděli. Já byla pár dní po narození a ty pár dní před smrtí. Prý jsi mi přinesl ovoce. Měl jsi ho ve staré ošuntělé síťovce. Nosil bys mi ho i teď, kdybys žil? Navštěvoval bys mě? Mohla bych ti vyprávět o škole? Byl bys hrdý na mé úspěchy? Byl bys můj děda?" Zabalím malou fotografii do své dlaně a krabici vrátím zpět na polici. Pomalu se doploužím do svého pokoje, lehnu si na postel a zachumlám se do peřiny. Ruku s fotografií vsunu pod polštář. Stále ji pevně držím. "Dědo můj, právě začalo pršet. Kapky bubnují do balkonového parapetu. Stejně jako slzy dopadají na mou tvář. Chtěla bych, abys věděl, jak jsem smutná. Jak jsem smutná, že tu nejsi. Možná, že až teď jsem natolik velká, abych si to dokázala uvědomit. Tak velká, abych si dokázala představovat, jak by vše mohlo být jiné, kdybys tehdy neodešel. Byla by teta šťastná? Chránil bys jí před vším, co na ni padá? Nedovolil bys, aby jí všichni ubližovali? Byla by veselá a silná? Staral by ses o babičku? Chodil bys místo ní na poštu? Masíroval bys jí palce u nohou každý večer před spaním?" Slzy zaschly. Uvědomím si, že se usmívám. Poslední myšlenka mě pobavila. Představila jsem si, jak děda babičce masíruje nohy. "Víš, chtěla bych na tebe mít alespoň jednu jedinou vzpomínku. Chtěla bych, abys tady byl zůstal o pár let déle. Stýská se mi, ač vůbec nevím, kdo jsi. Doufám, že se máš dobře, tam kde jsi. Všichni na tebe vzpomínáme." Zavřu oči, fotografii stále sevřenou v dlani. Smutně si oddechnu a v duchu se loučím. "Dědečku, budu na tebe myslet."
xoxo Bee