Duben 2010

Mami?

30. dubna 2010 v 14:28 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Znáte ten pocit, když si říkáte Hoď to za hlavu a jdi dál! ale stejně se uvnitř cítíte svázaní? Uklidňujete sami sebe, ale stejně máte slzy na krajíčku. Stoupnete si před zrcadlo a vidíte, jak se vám v očích odráží smutek. Koukáte se sami sobě do očí a máte pocit, že nemůžete jít dál.
Nechápete, jak vás může taková maličkost jen tak rozhodit, ale zřejmě to je jen poslední kapka, která ve vás rozvíří všechen již dávno usazený prach.
Vážně ničemu nerozumím. Brání mi ve všem, co bych chtěla dělat. Brání mi ve všem, co mě baví. Když už tedy něco konečně projde a vše je naplánované, musí to zkazit. Nic nemůže prostě vyjít podle plánů! Nic! To abych se začala obávat, jak dopadne naše květnová dovolená. Možná budu ráda zpátky doma. Protože vím, že i když si budu milionkrát říkat Nenech si to zkazit, tohle jen tak někdy nezažiješ! stejně to ona dokáže. Využívá mé poslušnosti, využívá toho, že ví, jaká jsem. Nedokáže mě pochopit. Když už si myslím, že se to konečně povedlo, vždycky pak obrátí stránku a ukáže se pravda. Nic nemůže být stále stejné. Vždycky se něco musí změnit, vždycky mi musí překazit moje pocity. Vždycky mě uvede do reality, reality ošklivé. Shodí mě na zem a vyvolá ve mně pocit, že se na něm budu válet hodně dlouho a že budu úplně sama. Kolik slov jí vypadne z úst, aniž by si uvědomila, co opravdu říká. Pak si uvědomí, co udělala a vrátí se, aby mi pomohla vstát. Jsem zmatená, protože stále nevím, jestli jí mohu věřit. Copak je to nutné? Nemůžeme prostě být v pohodě pořád? Musí si zanadávat, aby si to uvědomila? To je to, co mě mrzí. Má mě omotanou kolem prstu a ví, že každé věci, kterou řekne, rychle uvěřím. Ale vůbec nemá ponětí, jaké rány mi tím způsobuje. Zatím je ještě dokážu překonat, ale mám strach, že jednoho dne nás tato bolest nadobro rozdělí.
xoxo Bee


Únava a zklamání

29. dubna 2010 v 20:17 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Sluníčko už po nebi přešlo na druhou stranu našeho bytu a tak v mém pokoji vládne mírné přítmí. Okno mám stále otevřené a naslouchám hluku z ulice. Sedím na měkké dece, hlavu opřenou o stěnu. Vlasy mi padají do obličeje, když se na chvíli bezmyšlekovitě zadívám do dálky. Přemýšlím o svých myšlenkách, snažím se přijít na něco zajímavého, o čem bych se dnes rozepsala, ale opět nic nepřichází. Mám pocit, že už ani nedokážu vnímat věci kolem sebe. Jsem unavená. Ale ne v tom smyslu, v jakém toto slovo obvykle používám. Chtěla jsem říct, že jsem unavená ze svého života, ale napadlo mě, kdy si vlastně odpočinu? Neodpočinu. Neodpočinu si nikdy, pokud budu stále dokola přemýšlet o tom samém a nic neudělám. Je to podivné období. Možná proto nemám takovou chuť do psaní, jako jsem mívala. Nemám inspiraci, nemám myšlenky. Narozeninovým dnem jsem proplula bez ohlédnutí a až teď si uvědomuju, jak jsem zklamaná. Jsem zklamaná, protože jsem pochopila, že je pozdě. Je pozdě na všechna rozhodnutí. Ztrácí se mi před očima a já už pomalu ani nevím, jak vypadá. Byl tak blízký. Měla jsem ho každý den vedle sebe, stejně jako všechny ostatní. Měla jsem ho v myšlenkách, ve vzpomínkách.. už i ty si sotva dokážu vybavit. Stále jsem v sobě chovala naději. Stále jsem věřila, že je ještě šance. Ač jsem si uvědomovala, že si nejsem jistá tím, co říkám. Nebyla jsem si jistá tím, jaké to mezi námi bylo. Nebyla jsem si jistá ničím, co říkal. Ale pryč s tím. Pryč s tím vším. Kapitola se pomalu uzavírá. A přetočit stránky zpět na začátek je čím dál tí těžší. Až teď jsem pocítila ten chlad. Tu změnu oproti předchozím rokům. Až teď jsem si to konečně uvědomila. Možná jsem to konečně vzdala a svědomí mě nebude pronásledovat, stejně bych takovou změnu nedokázala přijmout. Nechci vidět to jméno, nechci vidět ten obličej. Skončila jsem. A možná se díky tomu konečně dostanu dál. Možná to bylo to, co mě pořád drželo mimo cestu. I když jsem si myslela, že jsem připravená jít dál, nebyla jsem. Všechna ta rozhodnutí byla tak předčasná.. tak zbytečná. Stydím se za ně. Ale je to přirozené, tak co s tím udělám. Začíná mě naplňovat známý pocit optimismu. Musím se zasmát. Jak dlouho mi vydrží tentokrát chuť něco změnit?
Mimochodem, Aleexe, co se zase stalo s blogem? :-O
xoxo Bee


O rok starší..

27. dubna 2010 v 20:44 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Moji milí. Dívám se na dnešní datum do dolního rohu monitoru. 27. dubna 2010. Prohlížím si ta čísla a začíná se mi točit hlava. Vzpomínám na tento den v roce 2009. Jako by to bylo včera.. vzpomínám si, co jsem dělala, jak jsem se cítila. A uvědomuji si tu velkou změnu. Ten velký krok, co jsem udělala. Dlouhou cestu, co jsem od té doby urazila. Ale stejně mám strach. I'm scared. řekla by má nejbližší. Ano, bojím se, kam mě má cesta vede. Bojím se, kde má cesta končí. Bojím se, kam se dostanu.. jak již zmiňuji každý den, největšími nepřáteli jsou pro mě čas a já sama. Ale bojuju, už sedmnáct let.
Pokud to někomu ještě není jasné, dnes jsem opět o rok starší. Není to nic zvláštního, jen již mohu oficiálně říkat, že je mi sedmnáct let. Žádnou změnu necítím, kromě bolesti v kolenou.:) Koukám se na sebe do zrcadla. V očích mám vyděšený výraz. Jako bych přetočila videokazetu a přede mnou je náhle obličej malé hnědovlasé holčičky, co chodí na výtvarku, cvičí aerobic a bojí se mravenců. Holčička, která je zahrnována láskou svých rodičů. Užívá si s nimi každou chvíli a pomalu objevuje svět kolem sebe. Dopoledne sedí ve škole v lavici a krasopisně píše do písanky, odpoledne jezdí s kamarádkama na koloběžce. Nemá ponětí, co všechno ji čeká. Nemá ponětí, jaký bude svět o pár let později. Netuší, co vše se změní a co všechno ji ještě bude trápit. Smutně si sebe prohlíží v zrcadle. Náhle se obraz promění zpět. Obličej se změní a jediné, co zůstane, je jiskra v hnědých očích. Je to šílené. Snažila jsem se svůj stav vjádřit fotkou, kterou jsem dnes přiložila k článku. Jsem na ní já. Vše kolem mě je rozmazané. Vše kolem mě se hýbe a mění. Jen já zůstávám stále stejná. Měním se, ale oproti svému okolí velice pomalu. To je to, co mě hodně děsí.. že jednoho dne se bude měnit už pouze jen svět kolem mě a já skončím.
xoxo Bee
Obrázek: Bee ©
V celém článku ještě nádherný dáreček k narozeninám od ° AnNie ~!


Vlasy

25. dubna 2010 v 20:58 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Tak jsem si dnes místo kreslení zase chvíli pohrávala s foťákem a nacvakala několik fotek. Žádný objekt po ruce nebyl, tak jsem objektiv otočila proti sobě. Výsledky jsou zajímavé, snad se vám budou líbit..
bee-w.blog.cz

Zoufalý boj

25. dubna 2010 v 14:28 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Už několik měsíců svádím boj se sebou samou. Boj naprosto zoufalý a vyčerpávající. Snažím se překonat sama sebe. Překonat se, abych mohla vypustit všechno, co se ze mě snaží dostat ven. Jako kdybych byla plná malých ptáčků zpěváčků, kteří nedočkavě poletují uvnitř mě. Stačilo by otevřít se okolnímu světu a oni by s radostí vyletěli ven a vesele mě obletovali dokola. Jenže síla, která působí proti mně, je příliš velká. A já jí nedokážu překonat. Tou silou jsem já. Možná se vám to bude zdát směšné, ale opravdu to směšné není. Vyčerpává mě to každý den víc a víc a boj je den ode dne těžší. 
Když jsem dnes ráno otevřela oči a udeřila mě do nich ostrá záře slunce, položila jsem hlavu zpět na polštář a dostala jsem chuť to konečně zlomit. Dostala jsem chuť jít a něco udělat. Toužila jsem po pocitu štěstí, jaký jsem již měla několikrát, když jsem myslela, že konečně dokážu ten velký boj vyhrát. Myslela. Ale to nic neznamenalo. Uběhlo pár dní a byla jsem zpátky tam, kde jsem byla. Dnes ráno jsem ale chtěla ten pocit zažít, i když jsem věděla, že je vždycky falešný. Chtěla jsem myslet na to, že když to dokážu, můžu mít všechno, co chci. Chtěla jsem to dokázat! Abych nemusela myslet na to, jak těžký boj vedu, a užívat si všeho kolem. Ale v leže toho moc změnit nejde. Zavřela jsem se v myšlenkách a odmítla se vrátit. Dělám chyby, každý den. A každý den jich lituji. Každý den se sesunu na podlahu a do nekonečna si opakuji "Co to vlastně dělám?". Usínám se slzami na krajíčku a pevně se držím teplé peřiny, abych se neztratila ve snech. Propouvám životem jako spící duch a nedokážu prorazit stěnu, která mi ve všem brání. Nechci sama sobě lhát, nechci si namlouvat, že to zvládám, když tomu tak není. Už ani ve škole se sebou nejsem spokojená, spíše zklamaná. Na čtvrtletí jsem měla nejhorší prospěch ve svém životě. A pocit, že jsem mohla dopadnout lépe, je to, co mě na tom nejvíce bolí. Tak mi pomozte vyhrát sama nad sebou!
xoxo Bee


Zmatek

22. dubna 2010 v 14:46 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Již několik minut mám prsty položené na klávesnici a zírám na bílé okno na monitoru. Zírám do té bílé dálky a můj pohled se v ní ztrácí. Nehýbu se, nedokážu prstem klepnout do klávesnice a zahájit smršť slov vyjadřujících mé myšlenky. Jen se očima vpíjím do bílého nekonečna a hledám správná slova. Hledám správná slova, která by vystihla něco, co mě v posledních několika dnech napadlo nebo ovlivnilo. Slova nepřicházejí. Nemůžu se rozhodnout, zda se mám dobře, nebo ne. Nevím, zda jsem spokojená. Nevím, co bych zmínila dřív. V mém světě je zmatek, který má jen jedinou příčinu, to vím s jistotou. Zmiňovala jsem ho již několikrát, stále ve stejném kontextu. A ještě stále mě tolik trápí. Stále ničí všechno, co se snažím vybudovat a nahání mi strach. Stále se bojím, že jestli tohe nikdy neskončí, nedopadne to dobře. Stále se bojím, že už je pozdě, abych ho dokázala zastavit a ovládnout. Možná už víte, možná ne. Tou příčinou je samozřejmě čas. Čas, který ubíhá neskutečnou rychlostí. Jen se podívejte do diáře, co je dnes za den. 22. dubna 2010. Podlamují se mi kolena, když si to uvědomím. Dubnem pro mě začíná zlatá doba, jak ji v duchu nazývám. S dubnem přichází krásné počasí a sluníčko rozjasňuje každý náš krok. S datem 19. dubna přichází spousta oslavenců, ať už z řad mých přátel a spolužáků, ale i z řad mých starých i současných, slavných oblíbenců. Hlavně ale s 27. dubnem přichází narozeniny mé a tak si vždy uvědomím, kolik toho již mám za sebou. Až se mi to začíná zdát trochu strašidelné. Každopádně dubnem začíná období, na které vždy čekám celou zimu a vždy se zdá být tak daleko. A ono je najednou tady. Z ničeho nic. Přepadlo mě naprosto nepřipravenou. Přepadlo mě v období, kdy nic není jasné. Ať už se to týká čehokoliv. Opravdu mě to děsí a nemůžu si pomoct. Sotva zvládám držet se času za zády. Ale čím déle se držím, tím těžší to začíná být. Síly mi ubývá a je jí potřeba čím dál tím více. Bojím se, že se jednoho dne neudržím a těžce dopadnu na dno. Moc se bojím. Vzpomínáte si někdo na mé články o tom, jak jsem spadla ze své cesty k cíli a dlouho mi trvalo se tam vrátit zpět? Mám pocit, že jsem si jen namlouvala, že se vše zase srovnalo. Cítím, že stále nejsem tam, kde bych chtěla být a podmínky jsou čím dál tím těžší. Mé sny jsou čím dál tím nereálnější a já se začínám obávat, jak celá tahle výprava za dobrodružstvím dopadne. Mám v sobě velký zmatek.
xoxo Bee


Slzy smíchu

17. dubna 2010 v 10:48 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Jak mi napovídá předpověď počasí, máme před sebou krásný víkend plný sluníčka. Jak potěšující zpráva. Sedím na sedačce, která každou se s každou minutou sune níž a níž, protože se vysouvací část pod mou váhou vysouvá. Z umytých vlasů mi odkapává voda na rameno. Nenechávám se rozrušit. Pootevřeným oknem do pokoje proniká paprsek slunce a bílé záclony se jemně pohupují, jak čas od času projde dovnitř i slabý vánek. Slyším, jak se ptáci povídají. Každý má jiný hlas, překřikují se a zpívají jedinečné melodie. Občas slyším zaštěkat psa, jak kolem sousedovic domu prošel někdo cizí. Nátáhnu nohy a položím si je na malý stoleček, abych je nechala odpočinout. Protáhnu je celé až do konečků prstů a to samé udělám s rukama. Prsty si promnu oči a zapomenu na bolavé místo v koutku levého oka. Oko se mi zamží a po tváři mi začne stékat slza. Vzpomenu si na všechno, co mě kdy rozplakalo. Rozplakala jsem se zoufalstvím, ale i neskutečným štěstím. Rozplakala jsem se smíchy i ze vzteku. Rozplakala jsem se, protože mi do oka spadla řasa, dokonce mi tam jednou vlétla i malá muška. Rozplakala jsem se, když jsem byla bezmocná, když jsem měa pocit, že něco ztrácím a nemám sílu to udržet u sebe. Už tolik slz jsem prolila a stále mohu plakat. Mezitím mi slza skápla z brady dolů a mokrá cestička, kterou slza vytvořila na tváři, zaschla. Zamrkám očima několikrát za sebou a zrak mám opět dokonale ostrý. Položím se na sedačku a vrtím se, dokud nenajdu pohodlnou polohu. Pod hlavu si dám malý polštář a zavřu oči. Představuju si nový byt, kam se budeme stěhovat.. představuju si, jak si budu zvykat na nový výhed z okna..na nový pokoj s novými barvami. Jak opustím své malé barevné království. Vzpomenu si, jak jsem před několika lety vymyslela, že si přebarvím stěny a bála se mámě říct, kolik vlastně chci barev. Ale přijala to s nadšením. Jednu stěnu jsme nabarvili na žluto, druhou na oranžovo a třetí a čtvrtou, které jsou nejmenší a jsou naproti sobě, jsme nabarvily na červeno. A hned to bylo o mnoho veselejší. Ale už bych takové barvy nechtěla. Mám ráda změny. Přemýšlím o fialové s bílou a takovém klidnějším prostředí. Žádné do očí bijící barvy...náhle se pode mnou sedačka sesune a já s ohromnou ránou dopadnu na zem. Ze zdola se ozve mámin křik "Co se stalo?" Chvíli mlčím, potom se rozhlédnu kolem sebe a začnu se nahlas smát. Směju se sama sobě, až mi začnou smíchy slzet oči. A jsme zase zpátky tam, kde jsme byli.
xoxo Bee


Nekonečný kruh

14. dubna 2010 v 20:01 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Jak rychle utekly první dubnové dny, tak se z nich vytratilo i sluníčko navozující příjemnou atmosféru. Obloha se zatáhla a bránu do nekonečna uzavřely šedé mraky. Na ulici nás provází tichý, ale ostrý vítr. Létá kolem nás a hraje si s pramínky vlasů. Nechává je volně poletovat kolem našich tváří. Schováváme se před ním do svých chlupatých kapuc a nastavujeme mu záda. Nálada již není tak veselá. Nikdo nemá chuť vydat se jen tak na výlet po svém městě, které bývá tak krásné a kouzelné, když ulicemi pronikají paprsky slunce. Každý by nejradši zalezl pod peřinu a spal jarním spánkem až do začátku léta.
Odtrhnu svůj pohled od zamračeného počasí za oknem a s povzdechem se vrátím ke stolu. Vzpomínám na pondělní odpoledne a na paní s koňským obličejem, co mě tolik trápila a hrabala se ve mně samé. Na světě nejsme jen tak, nejsme tu proto, abychom si hráli. Musíme mít nějaké cíle a jít za výsledky. Můžeš mít všechno, pokud budeš chtít. Všechno může ležet na tvé dlani a navozovat ten krásný pocit, že jsi dokázala splnit si svůj sen. Kde se cítíš dobře? Co ráda děláš? Co tě na světě štve? Nevíš? To není možné. Otevři konečně oči a začni doopravdy přemýšlet! Sedni si a piš si jen tak. Piš prostě co ti vadí, co tě tady trápí! Dobrá, jsem tady a píšu, když si to ta paní přála. Jako kdyby všechny články, co jsem tu sepsala byly zbytečně. Co mě tady na světě štve? Čas. Štve mě čas. Štve mě každá vteřina, která uběhne za tak kratičký okamžik. Štve mě každý den, který je pryč s jedním mrknutím oka. Štve mě každá vzpomínka, která se zdá být s každým dnem o tolik starší. Štve mě každý den, který neměl žádný smysl. Každý den, kdy jsem nic nedokázala. Den, kterým jsem jen bezmyšlenkovitě proplula dál, bez jediného ohlédnutí. Štvou mě lidé, kteří se mi čím dál tím více vzdalují. Lidé, kteří se mi čím dál tím více odtrhávají ze srdce a žijí si svůj život tak odlišný od toho mého. Štve mě, jak se lidé mění. Štve mě, jak se mění všechno kolem nás. Štve mě počasí, které je každý den jiné a tolik ovlivňuje každý můj den. Mám pocit, že tolik dnů v mém životě bylo zbytečných, tolik chvil nevyužitých k důležitým věcem.. tolik nevyužitého času, který je cennější než si myslíme. Každý den je ho méně a méně..ano, to je to, co mě tady štve. Že by mi to pomohlo? Napsala jsem to, co už dávno vím, myslím na to každý den a ubíjí mě to. Co více k tomu říci.
Zaposlouchám se do tónů kytary a jeho zpěvu, který mi hraje v pozadí klapaání do klávesnice. Zhluboka se nadechnu a poposednu si na židli. Asi už to tak prostě bude. Nepíšu to do každého článku? Je to stále dokola, nekonečný kruh, ve kterém se točím.
xoxo Bee


Má nejbližší

11. dubna 2010 v 17:14 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Pro dnešek jsem si pro vás připravila další, trochu menší, várku fotek. Je na nich slečna, které v článcích přezdívám má nejbližší, protože opravdu mou nejbližší je. Fotky sem nedávám ale přímo z toho důvodu, abyste ji viděli, ale z důvodu samotných fotek. Jelikož ráda fotím, obzvlášť potom lidi, budou se tu často objevovat lidé, které mám kolem sebe, ať chtějí nebo ne. Tak snad se vám budou fotky líbit.
bee-w.blog.cz

Čas běží

10. dubna 2010 v 22:09 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Uvádět jako důvod své nepřítomnosti rychle ubíhající čas je již ohrané. Neoriginální. Ale, bohužel, pravdivé. Nezbývá mi, než tuto omluvu opět použít.
Co se za ten týden stalo? Vlastně nic zajímavého, co by stálo za zmínku. Po pravdě, ani si moc nevzpomínám, co se dělo. Všechno kolem mě běží světelnou rychlostí a já se tak tak držím. Ne, že by mi to zrovna vyhovovalo. Zrovna včera jsme si s mou nejbližší sedly ke stolu v jejich kuchyni a čekaly na její sestru, která byla poslána na nákup. Vzala jsem si skleničku a nalila do ní šťávu. Schválně jsem jí dala hodně a potom si libovala, jak sladké pití mám. Má nejbližší si ovázala krk mým šátkem a uvařila si čaj. Vymačkala do něj med a položila hrnek na táceček. Posadila se naproti mě. Rukama jsem si přejela přes obličej. "Sakra. Už jsem si myslela, že pátkem celá ta otrava končí a ono to začíná nanovo." Nejbližší si usrkla čaje a chraplavým hlasem přikývla: "To mi povídej." Rozlobeně jsem spustila ruce do klína. "Sotva ráno vstanu, už je zase večer. Nestihnu se skoro ani nadechnout. A víš co je na tom nejhorší?" Nejbližší zavrtěla hlavou. "Že přesně vím, kdy to všechno začalo. Představ si, mám v hlavě dokonale zaznamenáno, co se dělo do konce deváté třídy. Mám tam zaznamenáno, jakých akcí jsem se zúčastnila, jaké to bylo a kdy to bylo. Mám tam všechno, co se tehdy dělo, každou maličkost si pamatuji. A pak od prvního dne, co jsem nastoupila na střední, najednou jedna velká a pěkně rozmazaná šmouha!" Nejbližší položila hrnek a s vykulenýma očima začala skřehotat: "Přesně! Proto si radši vše zapisuju. Víš, na některý věci bych nikdy nechtěla zapomenout."
"Ani mi nemluv. Víš, třeba ten koncert 30 Seconds To Mars, na kterém jsem byla. Pořád mám dojem, že to bylo minulý týden a on už je to skoro měsíc! Na něco se těšíš takovou dobu a během několika hodin je to pryč a ty utíkáš dál. Je to šílený boj. Nevím, jestli to vydržím. Hodně mě to poslední dobou trápí, ale nevím, co mám udělat, abych zabránila té rychlosti, se kterou mi všechno utíká." Zakoukala jsem se z okna. Venku už se stmívalo. Na skle se odrážely naše obličeje a světlo z lampy. Možná bych to prostě měla nechat být a začít myslet na to, co mě čeká, pomyslela jsem si.
xoxo Bee
Obrázek: © Bee


Očekávání

3. dubna 2010 v 21:13 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Venku se setmělo, pouliční lampy se rozsvítily, ač jsou v tak tiché a prázdné ulici, kudy nikdo nechodí. Kůže se začal dotýkat chladný vítr. Zahalili jsme se do mikin a dál seděli na zahrádce pod pergolou a rozprávěli o budoucnosti. Po chvíli jsme to ale vzdali, zašli jsme dovnitř, do vyhřátého domu, a posedali si do obývacího pokoje. Zapli jsme televizi a mlčky začali sledovat pořad, který právě běžel. Nic zajímavého, jen další obyčejný pořad, který je vytvořen stejně jako všechny ostatní. Unaveně jsme zívli a podívali se na hodiny. Velká ručička se blížila deváté hodině. Vstala jsem, rozhrnula záclony u okna a vytáhla žaluzie. Přilepila jsem obličej na sklo, abych viděla ven na prázdnou ulici. Světlo pouliční lampy vytvářelo na chodníku strašidelné stíny. Všude kolem bylo prázdno a ticho, které narušovala puštěná televize. Povzdychla jsem si. Žádné zvuky přijíždějícího auta, žádná světla, pátrající ve tmě. Opřela jsem si badu do dlaní a smutně pozorovala tajemnou atmosféru, která venku vládla. Ostatní se mezitím rozpovídali. Stlumili televizi, jen děda, který je už tak starý, že ostatním nerozumí, unaveně sledoval blikající obrazy na obrazovce. Povídali si o novinkách, které se objevili v našem životě, probírali své zaměstnání, našeho pejska, jídlo, které budou zítra vařit, vztahy v naší rodině.. cokoliv, co je právě napadlo. Plynule přeházeli od jednoho tématu k druhému. Každý mluvil, nikdo nebyl utlačován. Čas od času se zasmáli. Ostrý zvuk hlasitého smíchu prolomil ticho celé vesnice. Cítila jsem to, s tváří stále opřenou o sklo okna. Oči jsem měla zavřené, pomalu jsem upadala do spánku, jen z dáli jsem slyšela jejich hlasy. Když náhle mě ze snění vytrhl neobvyklý zvuk. Do uší mi pronikl velice známý zvuk auta, které právě přijíždělo z hlavní silnice směrem k nám. Nadzvedla jsem se a otevřela oči. Pronikavé světlo mě na chvíli oslepilo, když pátralo po volném místě. Po chvíli jsem ale jasně viděla červený fiat, parkující vedle studny. Motor zhasl a dveře se otevřely. Vystoupili všichni čtyři. Muž, malá holčička a žena s malým miminkem zabaleným v hladké dečce. Úplně jsem se zapomněla na únavu, která mě ještě před chvílí omámila, a radostně jsem zakřičela směrem k ostatním: "Už jsou tady!" a rozběhla jsem se směrem ke dveřím. Rychle jsem si nazula boty a přetáhla si svetr přes ramena. Vyběhla jsem na dvorek a rozsvítila lampu. Zacinkaly klíče a brána už byla otevřená. Konečně, po dlouhé době, jsem je viděla. Ač mi nejsou tak blízcí, jako ostatní příbuzní, nemohla jsem se dočkat, až je uvidím. Tetu, strejdu a dvě sestřenice ze Švýcarska!
Vlastně jsem původně neměla ani tušení, o čem napíšu dnes článek. Jen jsem se podívala z okna a vzpomněla si na tenhle moment z dneška a začala psát. A vidíte? Vůbec to není těžké, jen se musíte nechat unést..
xoxo Bee


Návrat do vzpomínek

2. dubna 2010 v 18:22 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Říkejme tomu návrat do vzpomínek. Obnovení starých tradic a vybavení si atmosféry, která tehdy visela ve vzduchu. Stačí pár okolností a všechno se hned vrátí zpátky. Hned to vyplave na povrch a zaplní to vaši mysl. Tentokráte, v tom dobrém smyslu.
Po dlouhé, předouhé zimě, která byla ve znamení poklidných víkendů, které jsem trávila sama doma, jsme se vypravili na naše venkovní sídlo. Do oázy klidu, kterou jsem dříve nazývala domovem. Do domu, ve kterém jsem strávila velkou část svého života a prožila zde jedno z nejdůležitějších období. Byl to návrat velký a očekávaný, právě teď jsem měla šanci vrátit se do kolejí, ve kterých jsem dříve pobývala. Cítila jsem to, ač jsem vůbec netušila, proč právě teď. Možná proto, že právě teď jsem se našla, našla jsem sama sebe. Možná proto. Běhal mi mráz po zádech. Když mě ale ráno probudily sluneční paprsky prodírající se do pokoje střešním oknem a z venku se ozýval zpěv ptáků a bzučení včel, všechny obavy opadly. Zhuboka jsem se nadechla a běžela ven. Cestou jsem popadla basketbalový míč a celá nedočkavá odemkla vrata na zahradu. Z koše jsem musela odstranit shnilou síťku a nahradit ji síťkou novou, zářící modrou, červenou a bílou barvou. Kovovou konstrukci jsem musela trochu oprášit, pak jsem se postavila na tradiční místo u pomyslné čáry, které jsem si vytvořila před několika lety, a vhodila míč směrem ke koši. Proletěl novou síťkou a jemně dopadl na zem. Spokojeně jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Čas jako by se tu zastavil, jen já jím proplouvala dál. Tráva kolem byla beze změny, chodník stejně špinavý, štěrk za plotem, rezavý zámek na bráně.. vše jako dřív. Zahleděla jsem se na cestu k poli a modré nebe nad ní. Bylo krásně a stále ještě je. Díky bohu jsem zase tady a mohu si to užít. Čas od času vypadnout z města není nikdy špatné, mohu to potvrdit.
Teď pár nějakých ani ne důležitých infromací k blogu a jeho chodu. Dlouho jsem se o ničem takovém nezmiňovala, tak tedy alespoň něco. Co se týče povídky Nový život, konečně jsem si při hodině češtiny ve škole dovymyslela celou zápletku a tak už mám jasno v tom, jak bude vše pokračovat. Nebojte, Elišku Krásnohorskou si doplním, tohle ale bylo daleko zajímavější. :-) V nejbližší době se tedy pustím do psaní a ráda bych co nejdřív zveřejnila další díl, máte se na co těšit, to vám tedy slibuji. Potom jsem vám chtěla prozradit, že jsem smazala rubriku vzpomínky. Bylo to trochu hloupé a nezajímavé, hlavně teď, kdy jsem se vše naučila popisovat tak, že není přesně jasné kdy a kde se to stalo. Dělám to záměrně a myslím, že to tak stačí. Nechci sem psát který den jsem co dělala.. takže smůlička, přátelé. Nečeká vás nic jiného, než to, na co jste zvyklí. :-P A v poslední řadě, díky, že sem chodíte a píšete, moc si toho vážím!
xoxo Bee


Královny ročního období

1. dubna 2010 v 14:57 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Into your eyes, hopeless and taken..

Další měsíc skončil a společně s ním utekla i spousta zážitků a událostí. S příchodem měsíce dubna ale přišla ta pravá jarní nálada. Velká vrata, která před námi zavřela královna zima začaly prorůstat květinami a škvírkami začala dovnitř proudit sladká vůně probouzející se přírody. Do oken nám začali zpívat ptáčci a při ranním probuzení nám paprsky slunce začaly pomáhat rozlepit oční víčka a pohlédnout na tu nádheru. Vrata ale ještě nejsou zcela otevřená, to hlavní na nás teprve čeká. Stále se teplé a slunečné počasí střídá s hustým deštěm a zataženou šedou oblohou. Musíme si dát pozor a vyčkat si na den, kdy svět ovládne královna léta a pověří hladký letní vánek, aby povolil zamčená vrata a vpustil radost ze světa i k nám, dovnitř zavřené pevnosti. Pak se teprve můžeme nadechnout jemného a příjemně vonícího vzduchu, roztáhnout ruce do výše a šťastně se točit uprostřed rozkvetlé louky. Teprve tím dnem začíná další krásná část našeho života, která září sluncem, provázejícím nás na každém kroku. Teprve ten den si můžeme v diáři vybarvit krásně barevnými pastelkami a v zimě na něj vzpomínat s veselým úsměvem na tváři. Tím dnem začíná naše štěstí. Do té doby nám nezbývá, než se pečlivě připravit, aby část našeho života, která tímto dnem začne, byla naprosto nezapomenutelná a dokonalá. Nezbývá nám než vyřídit vše důležité co nejdříve to jde, aby léto bylo symbolem svobody a volnosti. Všechny změny musíme provést uzavření v naší pevnosti, abychom venku zářili spokojeností a sebevědomím. Musíme se naučit rozhlížet se kolem sebe a vnímat každý střípek světa, který nás obklopuje. Musíme umět vnímat pocity lidí, které máme ve svém okolí, a vědět, jak jim pomoci, když to budou potřebovat. Musíme vědět, jak učinit své blízké šťastnými. Musíme být připravení.
A jak začít s takovou jarní přípravou? Třeba tak, že místo bezúčelného povalování doma vyrazíte ven s kamarádkou. Nepůjdete ale do nákupního centra trénovat zkoušení oblečení, vyrazíte na procházku, se sluníčkem v zádech. Příjemně si popovídáte a nebudete vnímat, kam vás nohy nesou. Nebudete plánovat, kam jdete. Třeba si uvědomíte, kolik míst, které jsou tak blízko vašemu domovu, ještě neznáte. Kolik míst, je tak krásných a jiných. Jiných než všechny ostatní. Všimnete si, že z druhé strany vysokých domů a kancelářskách budov se žije úplně jiný život. Zaposloucháte se do ticha, které vládne v tomto jiném světě. Oceníte jeho krásu, i přes to, že není taková, na jakou jste zvyklí. Naučíte se rozhlížet kolem sebe a poznáte další část vašeho okolí. Krůček po krůčku, kousek po kousku. Nevzdejte to, protože jaro brzy vystřídá léto a do něj nemůžete vkročit jen tak, bez žádné přípravy, s cílem užít si ho. Využijte svět takový, jaký na jaře je - rozkvétající a krásný.
xoxo Bee