Březen 2010

Druhý domov

29. března 2010 v 18:44 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Za samotou se zavřela silná, železná vrata. Vzduch se pročistil a mezi stěnami pokoje začal proudit sladký a příjemný vánek.
S probuzením skončilo dvoudenní období samoty, po kterém se vždy neobvykle těším do školy, až se konečně dostanu mezi lidi. Všechny myšlenky a špatné vzpomínky po malinkatých krůčcích odcupitají a mně nezbývá než se jen smát a brebentit s kamarádkami. Ano, to je jedna z mála věcí, která mě na škole tak těší. Nic mě netrápí, jen si užívám tu přátelskou atmosféru a vůni barev, která se line naší školou. Mít část studentů ve škole zaměřených na umění není špatné, naopak. Škola dostává příjemný nádech. Hemží se barvami a nápaditými výtvory. Z každé maličkosti dokáže vytvořit velké dílo. Z každé stěny se na vás usmívají veselé obrázky, linoryty, malby, plastické výtvory.. Čas od času někdo vyzdobí podlahu pruhy jako na silnici, nebo polepí lištu chodby dlouhou řadou morseovky. Nedokázala bych jít jinam, to kouzlo, ta atmosféra, by mi chyběla. Vždy když vejdu do dveří a nadechnu se té příjemné vůně, co mě vždy okouzlí, hned se s radostí vydám do šatny. Miluji svou školu a za nic bych jí nevyměnila. Ať už je někdy těžké přežít všechny předměty nebo ne. S ní bych přišla i o jednoho velkého kamaráda. Přišla bych o svůj druhý domov. Přišla bych o fantazírování se slečnou dlouhovlasou. Přišla bych o plánování na prázdniny. Přišla bych o hluboce zajímavou otázku. Kam se v srpnu vydat? Paříž? Londýn? Vídeň? Ženeva? Drážďany? Nevím, kam bych se vydala dřív. Kam bych vyjela jen s ní či se svou nejbližší. Užívat si faktu, že mi již není 13 a nejsem s babičkou na chatě, uvězněná na chudé vesnici, kde není lidu den co den. Užívat si faktu, že žijeme jen jednou. Kéž by si rodiče vzpomněli, že v mém věku dělali jiné věci, než že pomáhali vodit mladší sourozence na tréninky. Kéž by byli tak hodní. O to vše bych přišla. Z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Nikdy bych to nedovolila, bojovala bych do poslední vteřiny. Je to část mého života, která mě poznamenala hluboko uvnitř. Tato část ale ještě nekončí. Přátelé, již brzy budeme v polovině, nenechme čas, aby nám tyto chvíle odnesl bez svolení. Buďte sami sobě pánem. Protože později byste mohli všeho litovat. A to přece nechcete, nebo ano?
xoxo Bee


Obklopena samotou

28. března 2010 v 21:10 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Seděla jsem ve svém pokoji, obklopená samotou a těžkým vzduchem. Rozhlížela jsem se kolem sebe a neviděla nic, co by mě probudilo z hloupého nicnedělání. Pootevřela jsem okno a chvíli vdechovala chladný vzduch. Vyklopeným oknem jsem prostrčila ruku a nechala vítr, aby mě hladil po horké kůži. Podívala jsem se na hodiny. Byly téměř tři hodiny odpolední. Celý víkend jsem měla za sebou, nic jsem nedokázala. Oba dny jsem strávila doma, osamocená ve svém malém pokoji - svém světě. A čím déle jsem se rozhlížela po stěnách svého pokoje a vnímala jeho atmosféru a kouzlo, tím více jsem se ztácela ve vzpomínkách. Utápěla jsem se v oceánech dávných zážitků a marně se snažila odolat silným vlnám, které mnou házely ze strany na stranu. Proudy vzpomínek do mě narážely jako prudké vlny v moři, daleko od pevniny. Zoufale jsem se rozhlížela kolem a po tvářích mi pomalu stékaly slzy. Rozhodla jsem se pustit do ticha svého okolí nějaký ten příjemný tón a tak jsem šla k cédéčkům, kupícím se na poličce do obrovských výšek. Prohlížela jsem nápisy a prsty jsem přejížděla po jednotlivých obalech. Náhle se mi prst zastavil na cédéčku, které je již několik let staré, ale stále mi přijde, že je to nedávno, co jsem ho s takovou radostí poslouchala stále dokola. Neodolala jsem a vložila cédé do přehrávače. První tóny dávných písní se začaly proplétat tichem mého pokoje. Sesunula jsem se na podlahu a zaposlouchala se. Proudy slz nešly zastavit. Kam zmizely ty krásné časy, které jsem si tak užívala? Už jsem to nemohla vydržet. Zvedla jsem se a prudce hudbu umlčela. Sebrala jsem kabelu a oblékla si kabát. Vyšla jsem na ulici a zmateně se rozhlížela. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale věděla jsem, že se nesmím vrátit zpátky. Omámená samotou jsem se vydala do nákupního centra. Vybrala jsem si peníze a rozhodla se potěšit svou maličkost něčím velice obyčejným, ale zajímavým. Procházela jsem mezi regály, ale netušila jsem, co si vybrat. Očima jsem těkala mezi jednotlivým zbožím a přemýšlela. Po chvíli jsem si uvědomila, že bezmyšlenkovitě procházím uličkami a hlavu mám v oblacích. Zastavila jsem se u papírnictví. Osahala jsem několik propisek a ořezávátek, až jsem se pohledem zastavila na krabičce vedle suchých kříd. Nesla název uhel. Objížděla jsem papírový obal a přemýšlela. Mohla bych zbít nudu tím, že bych zkusila něco nakreslit. Čapla jsem uhel a balík bílých čtvrtek a utíkala k pokladnám, dřív než bych si to mohla rozmyslet. A tak jsem se dnes, pod nátlakem nepříjemné samoty, vrátila k tomu, co usnulo před několika lety na dně mého nitra, a rozhodla se to znovu probudit. Rozhodla jsem se začít znovu dělat, co mě tak bavilo. Možná to nepůjde, možná ano. Komu na tom záleží?
xoxo Bee


Strach

28. března 2010 v 11:22 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Seděla na lavičce, nohu přes nohu, byla zabrána do hovoru s ním. V dlani svírala mobil a přejížděla po něm palcem levé ruky. Obloha nad nimi se zatáhla a na chodník začaly pomalu dopadat kapky deště. Vstali, on vytáhl deštník a skryl je před deštěm. Ona se podívala na svůj mobil a podiveně zírala na pět zmeškaných hovorů. "To je divné, pětkrát mi volal brácha.." řekla a on se na nic podíval nechápavým pohledem. Vytočila bráchovo číslo, v očích měla zvláštní výraz. Zamyšleně vyčkávala, zatímco teleon vyzváněl. Bratr se ozval na druhé straně spojení. Pozorovala jsem, jak se její výraz mění. Stiskla červené sluchátko a podívala se na nás. "Mamka mu od dvanácti hodin nezvedá telefon." Podívala jsem se na hodinky. Bylo 19.25. Její výraz byl zmatený. Nahlas přemýšlela, kde asi její máma může být. Přišli jsme domů, svlékli kabáty a posadili se do jídelny ke stolu. On si přitáhl svůj notebook a projížděl si maily. Ona stále netrpělivě vytáčela mámu. Stála jsem v pozadí a pozorovala je. "Nemohl bys mě hodit k ní domů?" ozvala se náhle ona. "Mám v sobě dvě piva, nemůžu tě nikam hodit." Opět jsem si oblékla kabát a začala si nasazovat boty. Podala jsem jí její bundu. "Pojedeme spolu." Zvedli ke mně oči. "Je to až v Holešovicích." Pokrčila jsem rameny. "To je jedno, pojedeme taxíkem." Vzala si bundu, kterou jsem jí podávala a vyrazily jsme. Ona stále zkoušela vytáčet mámu, ale z telefonu se stále ozývala stejné slovo - nedostupný. Nasedly jsme do auta milého taxikáře a poručily mu do Holešovic. Cestou jsem se koukala z okénka a myslela na to, ce se bude dít, když její mámu nenajdeme doma. Budeme utíkat po Praze a hledat ji jako ve filmech? Půjdeme na policii? Ona stále vytáčela to samé číslo. Auto zastavilo. Vystoupily jsme a běžely ke vchodu. Ona vylovila klíče a odemkla. Ruka se jí klepala. Musela jsem mít velice vysoký tep. Cítila jsem, jak mi srdce bije, měla jsem ten zvláštní pocit v žaludku. Vyjely jsme výtahem do třetího patra a postavily se před dveře. "Zazvoň třikrát." pošeptala mi. Nemohla mluvit. Zazvonila jsem. Bylo ticho. Ona měla sklopenou hlavu, ruce pevně sepnuté kolem těla. Náhle jsem ale uslyšela kroky. "Kdo je to?" ozvalo se zevnitř. "Anetka a Jana." Odpověděla jsem. Dveře se rychle otevřely. Stála tam a překvapeně si nás prohlížela. "Co se děje?" zeptala se babička. Čekala jsem, že odpoví maminka, ale stále se její hlas neozýval. Otočila jsem se na ni. Zakryla si oči dlaní a po tvářích jí stékaly slzy. Objaly jsme ji. Klepala se. Vzaly jsme ji domů a babička uvařila čaj. Koukala jsem se na ni. Neumím si představit, že by přišla o mámu právě teď. Je to moje maminka!
13.32: Vše dopadlo dobře. Babička byla doma, má rozbitý telefon. Chvíli jsme u ní byly a potom jsme jely městskou domů. Omlouvám se, že z toho nebylo jasné, jak to dopadlo..:-)
xoxo Bee


Strach a přání

27. března 2010 v 9:51 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Již několik dní sama sebe přesvědčuji, že to nemusí být tak, jak by to být mohlo. Několik dní mi vrtá hlavou stále stejný den a stále ta stejná událost. A já jsem stále na rozpacích. K tomu, abych měla ve vzpomínkách uložený pořádný zážitek nepotřebuji to, co ostatní. Mám svůj způsob, který mi dodá energii. Ale zřejmě přestal fungovat zrovna v den, který měl být tak krásný a vyjímečný. Již několik nocí se mi zdá stále ten samý sen, kteý do mých myšlenek vhání i ty chmurné. Nechci o tom stále přemýšlet, myslela jsem, že je to již uzavřená kapitola..ale není, bohužel. Všechno mi to našeptává jen jednu jedinou věc. Opět jsi zklamala sama sebe. Koukej se konečně sebrat z toho špinavého dna a dělej to, co vážně chceš dělat! A dělej to tak, jak si to v hloubi duše přeješ. On řekl: Musíš snít. Bez toho nikdy ničeho nedosáhneš. Tvrdě makat nestačí. A ano, já musím snít. A musím se držet svých snů, ať už budu dělat cokoliv. Agepy řekla, realitu si můžeš změnit tak, jak ty chceš. Vlastně má pravdu. Můžu to udělat, jen se nesmím bát. Strach je to, co mě svazuje a brání mi ve všem, co bych si přála. Již tolik přání ode mě uteklo, jelikož jsem si ho nedokázala splnit. Začíná mě to mrzet, chtěla bych konečně začít tak, jak opravdu chci. Vím, že jsem to psala již několikrát před tím..ale, když se mi dnes zdál ten sen potřetí, neudržela jsem se a začala jsem plakat. Protože jsem věděla, že jsem měla šanci, kterou jsem nevyužila. Měla jsem obrovskou šanci, která by tak podpořila celou tu fantazii a sny.. a já ji ze strachu nechala být. Jsem slaboch, ale chci to překonat. Už mi nezáleží na tom, co vlastně udělám a co pro to budu muset obětovat, ale jenom se chci vyprostit z toho těla, které mě tolik ničí. Vydržela jsem to téměř sedmnáct let, déle už ne. Chci zastavit čas a začít o všem pořádně přemýšlet. Zastavit se a rozhlédnout se kolem sebe. Poznat vše, co mě obklopuje, pořádně. Leží ve mně stále moc nesplněných přání, které čekají na svůj den. A i když jsou nereálná, proč bych se jich měla zbavit? Zbavit se snů a přání je to nejhorší, co můžeme udělat. Bez nich to totiž nejsme my. A proto se jich pevně chopím a půjdu dál. Podaří se mi to konečně? Možná. Ale pokud nic nezkusím, nic nezískám. A to já nechci. 
On znovu vstoupil do mého života jako spousta jiných před ním. Nikdo to nepohopí, jen jeden člověk, se kterým jsem včera strávila krásné odpoledne. Bolí mě každé pomyšlení na to, co jsem promarnila. On vnesl do mých šedivých dnů světlo a zapříčinil i to, že jsem stála sama na tiché ulici, na kterou dopadaly kapky deště, hustě za sebou, obloha chvílemi zářila bleskem a nebe jako by se hrozivě zlobilo, hrom se ozýval ze všech stran. A já tam stála ve žlutém kabátku, sama, schovaná u vchodu do našeho domu a smála jsem se, protože jsem věděla, že on tu ještě stále je. Donutil mě uvědomit si, co vlastně chci a co pro to mám udělat. Provázel mě všude, kde jsem byla sama, ač je na míle daleko. Nosím ho v sobě a jen díky němu můžu žít tak, jak žiju. Kdybych napsala o koho se jedná, zamotalo by vám to hlavu. Jediné, co potřebujete znát je, že díky němu jsem konečně šťastná. Byla jsem na dobré cestě díky mé nejbližší, ale on mi podal pomocnou ruku a pomohl mi překročit řeku na druhou stranu. Děkuji mu za to.
xoxo Bee


Štěstí a smutek

22. března 2010 v 18:38 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Myslela jsem, že smutné vzpomínky už jsou pryč, ale oko slzí dál. Myslela jsem, že štěstí stojí po mém boku, ale smutek provází mě dál. Nic není takové, jaké bych to chtěla mít.
Ale mé kroky míří stále blíže, doprovázeny šťastným a veselým okolím. Když jsem dnes spustila nohy z postele, protřela si oči a otevřela okno, všimla jsem si té nádhery. Bylo pár minut před šestou hodinou ranní, slunce právě vycházelo na čistě modrou oblohu pomalými krůčky. Svět ještě nestačil oživnout, ulicemi se proháněl jen slabý větřík. Ptáčci zpívali veselé melodie, stromy se jemně nakláněly do rytmu. Musela jsem se usmát a s radostí jsem se vydala začít s přípravou na první pracovní den tohoto týdne. Připadala jsem si opravdu úžasně. Každý můj krok byl příjemně lehký, proplouvala jsem bytem, zatímco jsem se oblékala do oblíbených džín s nízkým rozkrokem a ještě oblíbenějšího třicetisekundového trička, které vlastním od čtvrtečního koncertu. Jedna ze vzpomínek, které mi na ten den zbyly. Stále mi to ale přijde trochu smutné, nevím proč. Když se podívám na jakoukoli jejich fotku, když se zaposlouchám do jejich písniček, trochu mě píchne u srdce a oči se mi zamlží slzami. Mrzí mě, že už to mám za sebou a trvalo to tak krátce. Realita mě odrovnala příliš rychle. Nic to ale nemění na tom, jak krásné to bylo. Touto mylšenkou vždy zakončím své úvahy a těžké obláčky z mé mysli odplují pryč a já tak mohu pokračovat dál ve své cestě. Ať už je to třeba cesta na autobusovou zastávku uprostřed krásného rána, kdy se celičký život teprve probouzí. Pohltí mě potom vždy pocit, že mám vše okolo sebe jen a jen pro sebe. Velká škoda, uzavírat se do velké budovy, kolem které je lešení a vše je špinavé. Ano, škola. Jelikož jsem v ní byla jako obvykle první, užívala jsem si ticho, které vládlo na chodbě a zasněně pozorovala panorama Prahy, které se za okny třpytilo v sluneční záři. Přejížděla jsem po něm očima a měla chuť vzít foťák, sbalit si věci a jít se ven procházet. Žádný stres a povinnosti, jen paprsky sluníčka, jemný větřík a mačkání spouště. Nádhera. Představovala jsem si, jak se procházím parkem kousek od školy a snažím se zaostřit na krásně zelená stébla trávy. Vítr mi cuchá vlasy a hladí mě po tváři. Nasadím si sluneční brýle, které mě ale budou po chvíli šimrat na nose a tak si je sundám. Oči si budu zakrývat dlaní a budu se sama sobě smát. Na cestě budu sama samotinká, nikdo mě nebude rušit. Zaposlouchám se do vzdálených zvuků aut na hlavní silnici, zpěvu ptáků a proudícího větru. Zavřu oči a.. náhle zazvoní. Sedím ve třídě, kolem mě několik spolužáků, probírajících fyzikální problematiku. Ten pád na zadek bolel, ale rozchodit se dá. Díky bohu.
xoxo Bee


Nebe

21. března 2010 v 18:47 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Vstala jsem od stolu a šla k oknu. Jednou rukou jsem se opřela o rám okna a zahleděla se ven. Z čista jasna můj pohled spočinul na nebi a těch nádherných barevných kreacích, které zde vytvořily mraky. Neváhala jsem ani sekundu. Otočila jsem se a rychlým pohybem vzala foťák. Vlezla jsem na balkón a začala cvakat. Mraky se každou vteřinu měnily, ani jeden z mých záběrů není stejný. Začala jsem a nebe bylo tmavě modré se zalatavým nádechem, skončila jsem a bylo celé fialové. Koukala bych na to hodiny, ale během pár minut slunce zašlo a nebe je teď už temně modré. Přála bych vám, vidět to naživo. Proto jsem se rozhodla dát sem alespoň fotografie.


Zamračená obloha

21. března 2010 v 16:44 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Seděla jsem v autě, tvář opřenou o okénko. Do uší mi proudila hudba starých Depeche Mode, pozoruhodné zvuky a temný hlas Davea Gahana vzbuzovaly zvláštní pocit. Uvelebila jsem se na svém sedadle a pozorovala oblohu. Mračila se na mě, celá šedivá a zachmuřená. Povzdechla jsem si a dále přejížděla očima jednotlivé mraky. Jeden vypadal jako delfín, měl krásný tvar a jemným pohybem proplouval mezi ostatními mraky. Zadní ploutví se odrážel od vln, které tvořily další mraky, a plaval daleko od nás. Jen tak jsem přemýšlela a přála si být už doma. Přála jsem si skrýt se před těmi mračícími se mraky a myslet na samé krásné a příjemné věci. Například vzpomínat na páteční odpoledne. Musela jsem si trochu zamlaskat, jakmile jsem pomyslela na zelený znak kaváren Starbucks. V duchu jsem ucítila vůni muffina s čokoládovou náplní a příjemný pocit ledového kafe na jazyku. Už se mi do hlavy hrnul pocit, že jsem nedostala obvyklý příjem kofeinu a lehké pěny, když jsem si uvědomila, že nejsem Cyd Charisse z knížky Prcek od Rachel Cohn. Ano, zase po nějaké době jsem se začetla do jedné knížky a tak po světě chodím s pocitem, že se právě nacházím v San Franciscu a zatímco piju latté z kavárny Java Hut, pozoruju surfaře v neoprenových kombinézách. Probuzení není příjemné. Ale alespoň s tou kávou jsem se do Cyd dokázala na chvíli vžít, i přes to, že mi kafe nechutná. Haha. Mrak delfín najednou z oblohy zmizel. Zkoumavě jsem přejížděla očima po každém koutě toho chladného pozadí a pátrala po něm. Náhle jsem si všimla, že byl dalšími mraky rozdělen na několik částí a bříškem nahoru volně padal k zemi. Krásný výhled se náhle změnil ve velké zklamání. Odtrhla jsem oči od šedivých mraků. Byli jsme doma. Začala jsem se oblékat do vesty a myslet na to, že za chvilku už budu bezpečně ukryta před depresivním počasím. Musela jsem ale zakroutit hlavou. Nerozuměla jsem celému tomu představení, co se odehrálo, zatímco jsem v autě myšlenky pustila z vodítka. Vylezla jsem z auta a na tvář mi začaly dopadat malé kapičky deště. Zamračila jsem se utíkala honem domů. Potřebovala jsem odbočit do jiné části města. Přestat se zabývat počasím a světem kolem sebe. A začít se pořádně soustředit sama na sebe. Pokračovat ve své cestě za štěstím.
xoxo Bee


Náhle

20. března 2010 v 12:44 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Vlastně nemám vůbec tušení, co se to stalo. Jsem sama doma a zažívám, jako poslední dobou vždy, poklidnou sobotu. Mám pootevřené okno a nechávám se obklopovat jemně chladným vzduchem, který proudí mezi stěny mého pokoje. Sedím u svého stolu, nohy mě tlačí, záda mě bolí, oči mi slzí, ale všechno nechávám být. Hlavu mám totiž zaplněnou těžkými myšlenkami a proto přicházím sem, abych jim pomocí slov otevřela vrátka na cestu do světa.
Neměla jsem odvahu podívat se na videa a fotky ze čtvrtečního kocertu. Věděla jsem, že tam jsou, ale bála jsem se, co to se mnou udělá. Bála jsem se právem. Dnes jsem se rozhodla prolomit led a projela jsem, co jsem našla. A tak jsem dopadla.. takhle. Možná si budete klást otázku, proč je pro ni jen tak nějaký koncert tak důležitý? Ano, také si ji sama sobě kladu. Možná si budete myslet, že nejsem normální, myslete si. Tohle je můj svět a má realita. Musím se jemně zavrtět na židli, abych tak řádně ukončila větu, co jsem právě dopsala. Znovu se pořádně nadechnu a pokračuji. Po své cestě, která vede daleko za hranice, které si ani neumím představit, jsem za poslední rok ušla velký kus. Udělala jsem několik velkých kroků a dostala jsem se tam, kde jsem teď. Párkrát jsem neustála tlak, který mě tlačil k zemi, a nechala jsem své tělo, aby spadlo na tvrdou zem a sesunulo se mimo cestu. Vždy se mi ale podařilo vytvořit takovou sílu, abych tento tlak překonala. Vždy jsem se dokázala vrátit zpátky. Podařilo se mi to i teď, vrátit se znovu na nohy a získat stabilitu. Vidina budoucnosti, která mě čeká, mě ale málem sesunula zpět. Dívala jsem se na ta videa, ruce pevně stisknuté, tvář napnutou.. před očima jsem si přehrávala obrázky z toho večera a náhle jsem si opět něco uvědomila. Lhala bych, kdybych řekla, že tohle je velký převrat. Už několikrát jsem si myslela, že se tak stane a nestalo se. Uvědomila jsem si, že to, co dělám, nedělám tak, jak bych doopravdy chtěla. Souvisí to se vším, co se týká mého života. Souvisí to se vším, co mě obklopuje. Vidina budoucnosti, kterou bych mohla změnit podle svých představ, mnou otřásla natolik, že jsem na pár hodin opět vykolejila z kolejí, do kterých jsem před pár dny tak sebevědomě vjela. Potřebovala bych ještě kapku času na rozmyšlenou, na všechna rozhodnutí, která potřebuji udělat, ale bojím se, že pokud to vše neudělám hned teď, bude už pozdě. Jsem stále na své cestě, kterou jsem za pomoci své nejbližší dokázala vytvořit, a musím jít dál, protože můj cíl je již blízko. Nesmím pochybovat. Nesmím zapomínat. Musím jednat a to hned. S příchodem tepla a slunce, které mi vlilo energii do žil, stejně jako celý čtvrteční den, mám šanci to dokázat. Měla jsem ji již tolikrát a nedokázala jsem ji využít. Ale teď musím, musím se jí pevně chytit a pustit se jí, až bude pravý čas. Je to výzva, která se nade mnou vznáší den co den. Co kdybych ji přestala ignorovat a konečně se vrhla do toho, co jsem chtěla udělat již dávno?
Myšlenky pomalu plují otevřenou branou ven a já cítím, jak se uvolňuji. Stáhnu si vlasy do culíku, rychlým pohybem urovnám věci na stole a vstanu. Oči otevřené, rozhlížím se kolem sebe a na rtech se mi pomalu zjevuje úsměv. Nemuselo by to být těžké, kdybych vynaložila jisté úsilí. Nadechnu se studeného vzduchu, vzpomenu si na I will remember this show forever! a vykročím vstříc poklidné sobotě a jejímu ohromnému kouzlu.
xoxo Bee


Den plný zázraků

19. března 2010 v 16:32 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Nádech, výdech. Nádech, výdech. Se zavřenýma očima ležím na posteli. V břiše se mi třepetá spousta malých motýlků. Šimrají mě. Po těle mi běhá mráz. Cítím, jak mě šimrají konečky vlasů po tváři. Nádech, výdech. Nádech výdech. Ještě několikrát a budu připravena opřít se do klávesnice.
Jsem omámena. Jsem omámena celým včerejším dnem. Stále tomu nemohu uvěřit a motá se mi hlava, když si celý tento den začnu v hlavě rekapitulovat. To nebyla jen tak nějaká náhoda. Nevěřím tomu. Po zoufalém snění o krásném počasí se slunce zjeví právě v den, který jsem sama sobě stanovila dnem mimořádným. Zrovna v den, který je tak důležitý se udělá nádherné počasí. Po dlouhém a nekonečném naříkání, po dlouhém čase chladné a depresviní zimy. Motýlci v mém břiše se množí. Je jich čím dál více, cítím jak třepetají křídly. Jaká náhoda, že zrovna čtrnáctý díl Gossip Girl skončil tak optimisticky. Jaká náhoda, že jsem ho zhlédla zrovna včera. Když obrazovka zčernala a já si uvědomila, že je konec, naplnil mě náhle příval štěstí, který jsem neuměla pustit ven. Nasadila jsem naprosto zářivý úsměv a ladně pobíhala po bytě, zatímco jsem rozhrnovala všechny záclony a pouštěla mezi chladné stěny paprsky sluníčka. Nevadilo mi, že mě jeho záře oslepuje. Mžourala jsem k němu a z očí mi tekly slzy. Pustila jsem si nahlas Night Of A Hunter a připravovala jsem se na koncert. Nevadilo mi, že netekla voda a že jsem měla pokoj plný neuklizených věcí. Zabořila jsem hlavu do polštáře a křičela do něj několik minut v kuse. Ječela jsem do něj štěstím. Cítila jsem tu lehkost a bezstarostnost. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se to děje. Den 30 Seconds To Mars byl krásný ještě než se oni opravdu objevili. Vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem na to, jak se můj život z ničeho nic proměnil. Pár dní před Vánocemi se najednou vše obrátilo na druhou stranu a spolu s ohromným štěstím přišli i oni a dodali mi o kapku skvělé nálady více. Bylo to nekonečné a stále je. Když jsem po boku svého táty přijížděla na Výstaviště, již zmiňovaní motýlci se zrodili v mém těle a naplnili ho celé nervozitou. Třásla jsem se, ale nebylo to způsobeno zimou. Když zhlasla světla a hejno motýlků, jako by ve mně vybuchlo, náhle byli tam. Byli tam s námi. BYLI TAM! Pevně jsem se držela kovové zábrany a nevadilo mi, že nic nevidím. Jen ten pocit, jak mi duní vnitřek těla a do uší proniká vlna lahodných zvuků.. Neskutečný hlas a hlavně neskutečná energie Jareda Leta.. Nestačila jsem ani sledovat, co se kolem mě děje. V duchu jsem vyskočila a byla jim blíže než bylo možné, vpíjela jsem se do melodií, mně tak známých, ale přesto krásných. Nechala jsem se o
mámit tou atmosférou. A když zazněly tóny Kings And Queens a na pódiu vytvářelo Jaredovi, zabalenému do vlajky České republiky, pozadí několik fanoušků, nad nimi se mihaly záběry z videoklipu, došlo mi, jak moc krásné to je. Málem jsem se rozplakala, ale slzy jsem si schovala až domů. Jen nerada jsem opouštěla svou oblíbenou halu a zvykala si na neobvyklý klid, který mě náhle obklopil. Vše krásné ale nadobro zůstalo v mých vzpomínkách a zůstane to tam navždy. Protože to bylo důležitější než obvykle. Oni mi vlili energii do žil a náhle, jako bych si sundala brýle, které mi celou tu dobu zakrývaly výhled na náš svět. Opět po delší době jsem se dostala zpátky na svou cestu a vydala se vstříc nové a krásné budoucnosti. Období smutku je u konce, včerejší den plný kouzel a zázraků mi pomohl zvednout se z chladné a tvrdé země a postavil mě znovu na nohy. Komu mám za tento zázrak poděkovat? Kdo ví. Jediné, co teď vím, že tak kouzelný večer asi dlouho nezažiju!
xoxo Bee


Pomalu, ale jistě

17. března 2010 v 20:00 | Bee |  Bee/Den za dnem
bee-w.blog.cz
Čas ubíhá a mé nohy mu nestačí. Chtěla bych vyhrát ten těžký a dlouhý závod, ale můj soupeř věčně vítězí. Toť omluva za mou nepřítomnost.
Obloha se nám pomalu, ale jistě, vyjasňuje, mokré a šedivé mraky pomalu, ale jistě, ustupují a jaro se pomalými, ale jistými, krůčky čím dál více blíží. Stále ale postrádám sluneční paprsky, které by mě provázely mým obyčejným životem. Díky těmto poznatkům si začínám uvědomovat, jak nepříjemně dlouhý je zimní čas. Nikdy mě nenapadlo, že budu tak toužit po tom, aby toto svým způsobem kouzelné období co nejrychleji vystřídalo jaro. Ale stejně jako příroda, i já se probudím s jeho příchodem, začnu kvést a vrátím se na cestu, ze které jsem na podzim sešla. Alespoň v to věřím. Dostávám se do období, kdy moc potřebuju znovu dohlédnout na svůj cíl. A z příkopu, do kterého jsem po ztrátě své cesty spadla, to nejde. Vidím jen chladnou, hrubou zem, bez trávy a rozkvetlých listů.. Pomalu, ale jistě, cítím, že má cesta je blízko. Cítím vůni čerstvě mokré půdy a v očích se mi lesknou kapky rosy, zdobící stébla trávy. Vím, že stačí jeden krok a budu moci pokračovat tam, kam jsem se vydala. Uvidím před sebou svůj cíl a budu ho následovat. Pravý čas na tento důležitý krok ale zatím nenastal. Paprsek světla mi nedal znamení, že zlé časy jsou nadobro pryč. Sedím na tvrdé zemi a nevnímám bolest, která mě pálí. Mám hlavu plnou představ o tom, jak krásný život bude, až toto trápení nadobro skončí. Utápím se v těch představách a to je jediná možnost, jak přežít.
Je to jediná touha, co právě mám. Touha po jaru. Je tu ale i další významná věc, co mi leží v duši a vysílá mi do hlavy spoustu a spoustu myšlenek. Zítřejší den je dnem, který se vyvyšuje nad ostatní. Je dnem, na který budu vzpomínat. Od začátku do konce budu mít napnutou kůži a pocítím každé znamení, které ke mně bude vysláno. Zítra budou o mnoho blíže, než byli doteď. Cítím jak slábnu při pomylšení na otázku, kterou si pokládám ode dne, kdy jsem se rozhodla, že se zúčastním. Povede se jim to? Bude se mi to líbit? Přiznávám, že jsem nervózní. Ale nejsem nervózní z toho, kde budu stát a jestli něco uvidím. Jsem nervózní, jak to celé dopadne. Kdyby někdo viděl, kolik věcí kvůli tomu připravuji..možná by se zasmál. Zasmál by se tomu, jak jsem si týden předem nechala vyprat oblečení, ve kterém půjdu. Jak jsem si naplánovala, celý den, aby vše vyšlo tak, jak má. Přátelé moji, tohle bude zase jeden velký koncert, kluci z Marsu míří k nám!
xoxo Bee


Jen jeden paprsek slunce..

12. března 2010 v 21:27 | Bee |  Bee/Den za dnem
Už mě nebaví ten chaos. Už mě nebaví, jak se vše mění z minuty na minutu.
V duchu jsem již přivítala jaro. Každý den jsem měla hlavu plnou optimismu díky představám o tom, co všechno podniknu, až bude teplo. Pokaždé, když jsem viděla, jak na modrém nebi září sluneční paprsky, smála jsem se. Ať už jsem zrovna vstávala z postele, deděla v autobuse, nebo šla ze školy.. Smála jsem se a měla jsem chuť něco dělat. Probudit se ze zimního spánku a zlomit tu několikaměsíční nečinnost. Už jsem byla špičkou nohy téměř za hranicí, mezi těmi dvěma světy, když se najednou vše otočilo a náš svět byl opět zasypán bílými vločkami sněhu. Já miluji sníh. Když se tuto zimu objevily první sněhové vločky, cítila jsem, jak mi z té kouzelné atmosféry, běhá mráz po zádech. Miluji jeho kouzlo, když brzy ráno jdu prázdnými ulicemi do školy a pozoruji proudy vloček pod světlem lampy. Ale čeho je moc, toho je moc. Začínám sníh přímo nenávidět! Nenávidím šedou, zataženou oblohu.. nenávidím déšť a sníh. Jediné, co si z celého srdce přeji je, aby nad našimi hlavami konečně vysvitlo jasné, jarní slunce. Aby vysvitlo a zůstalo svítit co nejdéle. To jediné mi stačí k vnitřnímu štěstí. Jen malý paprsek zlatého tepla, který by mě hladil po tváři a každé ráno mi pomáhal otevřít oči. Můj pohled na svět by se hned obrátil vzhůru nohama. Moje nálada by se změnila bleskovou rychlostí na veselou a optimistickou.
Omouvám se, že stále dokola probírám počasí a můj vztah k němu. Ale v tuto dobu je to pro mě natolik důležité téma, že se ho zkrátka a dobře nemohu zbavit.



Ranní tradice

10. března 2010 v 21:23 | Bee |  Bee/Den za dnem
Mé každodenní ranní cesty autobusem považuji za svou tradici. Zachovávám svůj tradiční postup, který je každý den stejný. Jakožto cestovatel autobusu číslo 136 bych se přiřadila k jednomu z několika druhů ranních cestovatelů - pozorovatel. Nepatřím mezi ty, kteří v autobuse čtou, poslouchají hudbu nebo si prohlížejí časopisy. Jakmile nastoupím do autobusu a vyberu si sedadlo, na které se posadím, stařenka nestařenka, začnu se rozhlížet kolem sebe a automaticky analyzuji své spolucestující. Paní v kožichu s chlupatým límcem si dnes vzala nové rukavice. Paní, co čte časopisy, už má nový Rytmus života! Nápadný pozorovatel, nastupující vždy na Flóře, opět nápadně pozoruje slečnu vedle sebe. Znám je všechny jako své boty. Každý den se objeví někdo nový. Každý den je v mé malé autobusové komunitě nějaká změna. Nepotřebuji nic, abych se při své patnáctiminutové cestě autobusem zabavila, stačí mi pár lidí. Proto se mi často nestává, že bych se zamyslela a bezmyšlenkovitě koukala z okna. A dnes, z čista jasna, jsem se na Orionce podívala z okna a prohlížela si stavbu, co tam každým dnem roste, po chvíli se mi pohled rozostřil a já jsem těkala myšlenkami od jednoho tématu k druhému. Sestavovala jsem v hlavě e-mail pro S., který jsem jí dnes poslala a hrála jsem si s každým slovem, které ji napíšu. Vzpomínala jsem na tábor a ty krásné dny plné sluníčka. Přemýšlela jsem o tom, že letos se tam už nepodívám. Hlavu jsem měla zaplněnou další spoustou těžkých myšlenek. Když jsem se zavrtěla na svém sedadle a odtrhla pohled od ušmudlaného okenního skla autobusu, uvědomila jsem si, že už jsem u školy. Probudila jsem se ze svých myšlenek a snů právě ve chvíli, kdy mám ve zvyku připravit se k výstupu. Ani jsem nestihla prozkoumat novou paní, co seděla naproti mně! Cítila jsem se zvláštně, jak jsem pochodovala ulicí směrem ke škole a přemýšlela o tom, co se mi přihodilo. Okolí bylo nádherné, stočila jsem pohled do postranní ulice, odbočky na cestu vhodnou pro nádhernou procházku ve slunečný den jako ten dnešní. Toužila jsem odbočit a celé dopoledne se jen tak procházet, ale svědomí mi pošeptalo, že by to nebylo správné. A tak jsem si tu představu zabalila do svých myšlenek a pokračovala dál vstříc té velké budově plné lidí.

Nádherná galerie!

Růže

9. března 2010 v 21:17 | Bee |  Bee/Fotogalerie
Tak jsem se vydala s foťákem v ruce pátrat po skrytých záhadách našeho bytu a čirou náhodou se přede mnou ocitly vázy plné kytek, které mamka dostala k narozeninám. Zaostřila jsem a výsledek si můžete prohlédnout v celém článku..


Podařené ráno

9. března 2010 v 17:19 | Bee |  Bee/Den za dnem
Náhlou facku přímo na holou tvář jsem ustála. Ano, mám za sebou dva dny školy a stále žiju. Jak neuvěřitelné.
Pondělí ráno. Byla to vlastně nejděsivější noční můra, co jsem měla. V noci jsem se probouzela a pokaždé jsem měla dojem, že bych už měla vstát. Možná díky tomu jsem vstala tak lehce. Ustlala jsem postel a lehkými, tichými krůčky jsem se vydala do kuchyně. Ručičky na hodinách právě ukazovaly tři čtvrtě na šest. V kuchyni jsem rozsvítila světlo a ospale jsem zamžourala do lednice. Na nohách mi naskočila husí kůže, jak se ke mně dostal chlad. Vytáhla jsem máslo a plátkový sýr. Čtyři plátky sýra jsem pečlivě vyskládala na talíř. Namazala jsem si krajíc chleba máslem a položila ho vedle sýrů. Z misky nad lednicí jsem poslepu vylovila jeden banán. Oloupala jsem ho a nakrájela na malá kolečka, která jsem rozházela po talíři. Do nového hrnku jsem si nalila neperlivou vodu s jahodovou příchutí a pyšně jsem si svůj výtvor odnesla do pokoje. Poprvé za svůj život úzce spjatý se školou, jsem se pořádně nasnídala. Hned mi šlo vše pěkně od ruky a tak jsem již v šest hodin, čtyřicet minut vycházela z bytu. Oblečená, umytá, namalovaná, připravená.
Na ulici mě do tváří udeřila zima. Zastrčila jsem ruce do kapes od kabátu a vydala se na svou obvyklou cestu. Měla jsem ze sebe radost, možná jsem se i cestou jen tak pro sebe smála, nikdo si toho ale nemohl všimnout - ulice byly naprosto prázdné. Právě jsem zahýbala na rohu Bajklaské a Volyňské, když jsem si uvědomila, že mám šanci stihnout autobus v 6.51. To by byl osobní rekord! Okolo sedmé hodiny bych vystupovala a v sedm hodin pět minut bych už byla ve škole. Zamýšlela jsem se nad tím, proč se vlastně snažím být ve škole co nejdříve, když vyučování začíná až v 7.45. Asi je to pouze pro můj dobrý pocit. Potom jsem si ale uvědomila, že do školy jezdím tak brzy, abych se nemusela stýkat s tím davem spěchajících studentů, kteří jezdí do školy v normální hodinu. Nenávidím ten dav. Náhle jsem opustila své myšlenky a podívala se před sebe. Můj autobus právě přijížděl na zastávku. Byla jsem pár desítek metrů pod ní. Kdybych trochu popoběhla, určitě bych ho stihla. Ty ale nikdy neběháš na autobusy takhle po ránu! odpověděl mi tichý hlas v hlavě. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v ulici mezi baráky, která je ráno co ráno úplně zamrzlá. Klouže to tam i když je hezky. A jak jsem zmatená z celého toho počasí, neuvědomila jsem si, že je celý chodník pokrytý ledem a rozběhla jsem se. Už jsem v hlavě jásala, že jsem svůj autobus krásně stihla, když mi najednou podjela noha. Nebo lépe, obě nohy. Cítila jsem, jak mé tělo vyletělo do vzduchu, nohama vpřed. Než jsem se stačila vzpamatovat, dopadla jsem tvrdě na zmzlou zem a nebyla bych to já, kdybych pod sebe nedala ruce. Dlaň se mi pod váhou těla přitlačila na zem. Trvalo chvíli, než jsem se rozkoukala. Autobus už byl dávno pryč. Pomalu jsem se zvedla a měla jsem pocit, že mám zlomené všechno v těle. Ale to je samozřejmě ten pocit, že vás vše bolí. Udělala jsem pár kroků a šlo to.
Teď si dovoluji vám oznámit, že jsem svůj stav vyhodnotila jako v pořádku, až na pár menších zranění, jako je odřená dlaň a naražené tělo od kolen až po dolní část zad. Skvělé. Co teď vím s ještě větší jistotou, už nikdy nepoběžím na autobus. :-)



Jak prach mi usedáš na usedavej pláč..

7. března 2010 v 13:06 | Bee |  Bee/Den za dnem
Z přehrávače se linou melodie mých vzpomínek a já s úsměvem stojím před okny mého pokoje. Pravou rukou se opírám o rám okna, opatrně, abych nepomačkala stažené žaluzie se zlatavým nádechem. Levou rukou si zakrývám oči, sluneční záře by mě jinak oslepila a nebyla bych schopná dále vyhlížet ven. Vidím čistě modrou oblohu a zářící slunce. Na střechách domů zůstala ještě malá vrstva sněhu, stejně jako uprostřed atletického stadionu. Jsem zmatená. Ještě včera, když jsem vyhlížela z okna, jsem viděla proudy sněhových vloček, jak se proplétají ulicemi a zasypávají každý milimetr mého okolí třpytící se vrstvou sněhu. Obloha byla zamračená, místy až hrozivě tmavá. Dnes ráno mi pomohly otevřít oči sluneční paprsky, které se prodíraly skrz zatažené žaluzie do mého pokoje. Protřela jsem si oči, abych viděla ostře a jasně a vytáhla jsem žaluzie. Paprsky tu opravdu byly. Stále se ze změn počasí nemohu vzpamatovat. Jako by se nám nebe mstilo. Jako by nám chtělo zamotat hlavu. Už abychom byli čistí a nevinní a nebe spokojené a vyrovnané. Přála bych si, aby mě sluneční paprsky budily každý den. Každý krok je v jejich přítomnosti mnohem lehčí. Každá myšlenka je veselejší a příjemnější. Svět je krásnější a lidé optimističtější. Usmívat se při sluníčku je přirozenější než usmívat se pod černošedou zamračenou oblohou. Pojďme nebi ukázat své světlé stránky, pojďme se na něj z celého srdce usmát za vše, co pro nás dělá. Pojďme si užít každou chvilku našeho života, dokud tu možnost máme. Protože až bude pozdě, budeme toho litovat.


Vzpomínky na základě tónů

5. března 2010 v 19:38 | Bee |  Bee/Den za dnem
Sedím ve svém malém doupěti. Rozhlížím se po barevných stěnách a vzpomínám na všechno, co je mezi nimi ukryto. Je to můj dosavadní život. Všechna trápení, všechny slzičky, všechno štěstí, vešechen smích.. to vše navždy zůstane zde. Jak bych se toho mohla jen tak vzdát?
Cítím, jak mi mrznou konečky prstů. Zahrabu se ještě hlouběji pod peřinu a očima pokukuji po pokoji. Všímám si kousků izolepy a stržené zdi z dob, kdy jsem měnila plakáty na zdech. Usmívám se a vzpomínám na svou sbírku plakátů The Rasmus, zvlášť potom na ten krásný plakát Lauriho. Každý večer jsem se mu mohla dívat do zelených očí, které mě ukládaly ke spánku. Všímám si černé kaňky na stole. Tehdy jsem malovala zámek se spoustou malých věžiček a okének. Všímám si nástěnky, kde mám přidělané fotky. Prohlížím si všechny ty tváře a je mi smutno. Není mi do smíchu. Vstanu a otevřu dvířka dřevěné skříně. S velkou opatrností z ní vyndám největší poklad, co mám. Člověk by ani neřekl, že toto je nejdokonalejší způsob, jak zachytit svůj život. Vyndavám šest cédéček. Každé z nich je nadepsané Kompilace, jen datumy se liší. Přejíždím prsty po hranách obalů a přemýšlím, čím začít. Má ruka se zastaví u cédéčka červen 2006. Vložím ho do přehrávače a čekám. Všechno to začíná. Tóny, které jsou pro mě teď úplně zapomenuté, se najednou obnovují. Na mysl mi vyskakují nejrůznější vzpomínky. Každá písnička mi připomene nějakou část mého života. Cítím chlad. Po zádech mi běhá mráz. Chvěji se, ale zima mi není. Zavřu oči a naslouchám dál. Březen 2007. Z očí se mi hrnou slzy. Je až neuvěřitelné, co pro mě ty vzpomínky znamenají. Je to všechno tak dávno, ale zároveň mám pocit, že je to včera. Poslední kompilace dohraje a já stále ležím se zavřenýma očima na zemi a vzpomínám. Je to krásné. Více než tisíc slov.
Je škoda s takovou tradicí přestat a proto už v hlavě píši seznam písní, které přijdou na kompilaci březen 2010. Nechci na tento čas zapomenout.
xoxo Bee


Ticho

4. března 2010 v 11:36 | Bee |  Bee/Den za dnem
Sedím v tramvaji uhánějící městem. Vagón je poloprázdný, většina mých spolucestujích jsou staré babičky s vrzajícími vozíky nebo dědečkové s ošuntělými dřevěnými holemi. Poškrábanými okny problikává sluneční záře. Dlaní skontroluju, zda je můj mobil stále na stejném místě v kapse od kabátu. Je. Ruce nechám ležet volně v klíně a očima zabloudím k oknu. Je opět krásně. Usmívám se.
Náhle mi jemný vítr hladí holé nohy, bílá sukně se vlní v jeho rytmu. Obklopuje mě. Udělám lehký krok vpřed. Chodidla se dotýkají jemně vlhké trávy. Stébla jsou sytě zelená. Udělám další krok. Nohy se mi měkce zaboří do travnaté peřiny. Jdu stále rychleji, vánek mě nese dál za sluncem. Pramínky vlasů mě hladí po obličeji. Na modré obloze září slunce. Jeho paprsky mě oslepují, zakrývám si oči dlaní. Zastavím se. Stojím uprostřed rozlehlé louky. Pomalu se otáčím a rozhlížím se kolem sebe. Vidím jen zelená stébla trávy a jasně modrou oblohu. Nadechnu se. Cítím, jak mnou prochází čerstvý vzduch. Spustím ruce a nechám slunce, aby se dotýkalo mé tváře. Vánek kolem mě stále krouží, objímá mě. Podlomí se mi kolena a já se položím do trávy. Kapky rosy mě příjemně chladí, tráva mě šimrá na krku. Zavřu oči, přestanu vnímat své myšlenky. Uvolněná a vyrovnaná, ležím uprostřed louky a naslouchám tichu, které mě obklopuje.
'Slavia. Příští zastávka: Kubánské náměstí.' Otevřu oči. Tramvaj právě zastavila. Zmateně se rozhlédnu, vstanu ze své sedačky a vyjdu ven. Do tváří mě udeří ledový vítr. Zachumlám se do svého kabátu a jdu dál po dlouhé cestě za sluncem.
xoxo Bee


Úsměv

3. března 2010 v 18:19 | Bee |  Bee/Den za dnem
Sluníčko svítí, obloha je čistě modrá. Sem tam se objeví malý bílý mráček, který obloze dodá tu správnou modř. Městem se prohání studený vítr, který cuchá vlasy a řeže do tváře. Je ostrý a chladný. Doprava houstne, jako každý den v tento čas. Ulicemi proudí jedno auto za druhým, předjíždějí se, zpomalují a zrychlují.
Očima pozoruji proudící auta a modrou oblohu nad nimi. Mám pocit, že jsem konečně tam, kam opravdu patřím. Nedočkavě vytáhnu z kapsy mobil a skontroluji čas. 14:42. Klidnou a pomalou chůzí přecházím z jedné strany chodníku na druhou a rozhlížím se kolem sebe. Vidím spoustu lidí. Uhánějí na metro nebo na autobus. Jiní postávají na místě a někoho vyhlížejí. Jiní už nevyhlížejí, ale vítají se se svými blízkými, na které tak dlouho čekali. Prsty přejíždím po displeji svého mobilu. Stále žádná zpráva. Čas? 14:44. Přehodím si větrem rozházené pramínky vlasů tam, kam patří, a jdu směrem ke schodům. Jakmile zajdu do budovy, zlatá sluneční záře zmizí. Do tváří mě udeří chlad. Vyjdu nahoru a vydám se na most, spojující jednu stranu několikaproudé silnice s druhou. Uprostřed mostu se zastavím a opřu se o zábradlí. Vítr mi již dávno rozcuchal vlasy. Nevadí mi to, dovolím mu, aby to dělal dál. Tvář nastavuji slunci a mám zavřené oči. Mobil, kteý držím v ruce, cvakne. Otevřu oči a rychle jimi přejedu displej. Pousměji se. Nezapomenu zjistit čas. 14:54. Zaklapnu mobil a zastrčím ho do kapsy u vesty. Rukama si prohrábnu vlasy, naposledy se usměji do sluníčka a pomalu mířím zpátky na nádraží. Postavím se doprostřed vchodu do metra a rozhlížím se kolem sebe. Prochází kolem mě spousta lidí. Strkají do mě, zmateně se otáčím. Očima neustále mrkám na hodiny. 14:58. Každou chvíli by tu měla být. Lidé zmizeli. Metro odjelo. Stojím sama na mramorové podlaze. Otočím se a vidím ji, jak schází po schodech dolů přímo za mnou. Je ráda, že mě vidí. Když se ale pořádně podívám, vidím, jak se její oči lesknou.
...
Posadím se na jediné volné sedadlo v metru, kabelku a taštičku od ní si položím na klín. Metro uhání tunelem vysokou rychlostí a já se dívám do okénka, kde se odráží má tvář. Usměji se na sebe a nechám svou mysl, aby si vybrala cestičku, kterou chce pokračovat dál. Vím, že jsem to dokázala. Že jsem dokázala potěšit alespoň jednu smutnou dušičku na tomto světě. Zavřu oči a v duchu vidím stále stejný obrázek. Vidím ji, jak se směje.
xoxo Bee


Procházka na sluníčku

2. března 2010 v 19:31 | Bee |  Bee/Den za dnem
Právě jsem se chystala klepnout prstem do klávesnice, abych zahájila psaní dnešního článku, když se mi na mysli vynořila naprosto šílená myšlenka. Dnes je druhého března. Druhého března! Chci říct Cože to už je březen? Jojo, letí to rychle. Což mi připomíná, že již za téměř čtrnáct dní je konečně koncert 30 Seconds To Mars! Už se to tak rychle blíží! Bojím se, že to uteče stejně rychle jako uběhl celý rok. A to by mě opravdu nepotěšilo. Chtěla bych si to užívat tak dlouho, jak bych chtěla. :)
Ale to byla jen taková odbočka. Především jsem chtěla psát o tom, kolik jsem toho za dnešní den nachodila. V životě bych neřekla, že za takovou kratičkou část dne ujdu tolik metrů. Měla jsem sraz s B. Z Václaváku jsme to vzaly na Staromák, potom ze Staromáku na Karlův most, z něj na Malostranské náměstí a odtud tramvají na Anděla. Bylo krásně, svítilo sluníčko a my si to užívaly, tak proč se neprojít po krásné Praze. Miluju takové procházky. Bylo mi tak krásně a konečně, po dlouhé době, jsem měla pocit, že mě všechno baví. Na Andělu jsem B. vyměnila za D. a šly jsme do kina na Na sv. Valentýna (Všimli jste si, že je tam na dvakrát za sebou? :D Zní to divně, když si to řeknete nahlas..). Líbilo se mi to, hezky jsem si u toho odpočinula a přesunula jsem se do jiných osudů. Byli tam skvělí herci a herečky, bylo to hezky udělané. :)
Už jste si někdy všimli, že když smícháte bílý jogurt s nakrájenými jablky, nechutná jako bílý jogurt, ale jako bílý jogurt s jablky? :D Já totiž bílý jogurt nejím, ale bílý jogurt s jablky ano. Tak mě napadlo, že je to zvláštní..
xoxo Bee