Únor 2010

Beze slov

28. února 2010 v 16:52 | Bee |  Bee/Den za dnem
Mám pocit, že někdo vzal mou hlavu a naprosto všechno do posledního písmenka z ní vysypal. Prázdno. Moc bych vám chtěla napsat nějaký hezký článek o tom, jak se těším až zítra začnou jarní prázdniny a já je budu poprvé v životě trávit v Praze. Jak budu chodit ven s B. a budu si užívat volna. Také bych vám chtěla vyprávět, jak se moje nálada z minuty na minutu mění a já nikdy nevím, co se vlastně děje a proč to tak je. Chtěla bych toho tolik změnit, ale začít je tak těžké. Topím se ve velikém oceánu bez jistoty a důvěry. A nejsem si jistá, jestli dokážu tlaku vody odolat sama. Život se teď zdá být těžší než obvykle. Chtěla bych se naučit spoustu věcí. Chtěla bych spoustu věcí stíhat. Chtěla bych spoustu lidí zpátky k sobě, kde ještě nedávno byli. Ale nejsem silná. Jsem slabá. Jsem tak slabá, že když jsem se dívala na Requiem for a dream, musela jsem si dávat půlhodinové pauzy, abych nespáchala sebevraždu. Kdybych ten film viděla v kině, nevím jak bych dopadla. Celé kino by se na mě otáčelo, jak jsem zkroucená na sedadle, jak slábnu a držím se za zápěstí, jak křičím a brečím. A ani fakt, že se téměř celou dobu koukám na Jareda Leta, by mi nepomohl se uklidnit a to už je sakra co říct! Zkrátka na takové věci opravdu nejsem. Ten film je skvěle udělaný a právě proto na mě tak působí. A že na mě filmy hodně působí!
Zkrátka jsem tím vším chtěla říct, že se nemám zrovna moc dobře. Ale mám pocit, že se to brzo všechno k dobrému obrátí. Přeci jenom jsem teď byla týden na lyžáku, kde jsem poznala pravé tváře svých spolužáků a měla jsem spoustu času na přemýšlení. Udělala jsem si téměř ve všem jasno a teď už jen zbývá se do všeho pustit. Ale k tomu potřebuju nabrat sílu.
xoxo Bee


Znechucení

18. února 2010 v 19:45 | Bee |  Bee/Den za dnem
Mrzí mě, že jsem neměla chvilku, abych sem napsala. Ale ve skutečnosti to byla i nechuť, znechucení. Ne, že bych byla znechucena z blogu, ale spíš ze života. A víte, kdo za to může? Za to, že mě nebaví ani učení? Hehe. Jen a jen počasí. Vážně. Kde jsou ty dny, kdy zářilo sluníčko, obloha byla modrá, sem tam nějaký mráček. Kdy foukal ten lehký větřík, co si jen tak hrál s našima vlasama. To se člověku nemůže chtít nežít. Je to nádherné a člověk má potom chuť do všeho, co dělá. Ale když už si tedy nemohu přát tohle, jelikož je únor a ne květen, tak kde jsou ty dny, kdy byla Praha zasypaná krásným, čistě bílým sněhem? Kdy jsem ráno cestou do školy v záři pouličních lamp pozorovala padající vločky a pod nohama mi příjemně vrzal napadaný sníh.. Tak kouzelné časy! Nebyla minuta, kdy bych neměla motýlky v břiše a potutelně bych se nesmála tomu, jak je na světě krásně. A teď? Podívám se z okna a mám chuť navždy zemřít. Usnout a probudit se až do toho nádherného sluníčka. A to se po mně ještě chce, abych podávala nějaké výkony? Abych se učila matiku? Fyziku? No prosim.
Musím ale říct, že jsem si schválně při té chemii nevytáhla tahák a nechala jsem papír popsaný jen zadáním a zbytek hodiny se bavila tím, že jsem ho obtahovala. Protože jsem potřebovala dostat facku, abych se trochu vzmohla. A hele, ten samý den najednou šlo si tu chemii z učebnice vypsat, a jak to bylo rychle hotové! Zkrátka asi musím mít nějakou motivaci.. takže, zítra mi držte palce, píšu tu chemii na druhý pokus.
Jinak, co se týče zmatku s designy, nelekejte se. Chtěla jsem si udělat nový design, aby se mi lépe psalo, ale opravdu se mi žádný nepovedl, tak jak bych si představovala. Takže po několika změnách vracím zpět design s 30STM, na který jsem patřičně pyšná a nehodlám ho v nejbližší době měnit.
xoxo Bee


Sen

6. února 2010 v 18:25 | Bee |  Bee/Den za dnem
Tak. Právě se mi úspěšně podařilo sbalit si vše, co budu na horách potřebovat, do kufru. Vypadá to, že bych nemusela nic zapomenout. Nabízí se ale otázka: Podaří se mi nezapomenout si ráno přibalit kartáček na zuby? Ano, to bude nejspíš kámen úrazu.
Musím vám říct, v životě jsem se nikdy tak netěšila na hory. Ale teď, když vím, co všechno by mě čekalo ve škole.. Když si představím, v kolik bych musela v pondělí ráno vstávat, a co bych celé dny dělala..nejradši bych už na těch horách byla, abych měla jistotu, že to není sen. Takhle se ještě pořád můžu probudit, bohužel. Když se ale podívám do bráchova pokoje a k rodičům do ložnice, vydím také sbalené kufry. A táta si dnes ještě běžel koupit helmu na lyže a lyžařské rukavice. Okolí se tváří opravdu přesvědčivě. Já se ale nenechám ošálit, dokud na vlastní oči neuvidím vlek a lyžaře, není nic jisté. Takže, už aby tu ti lyžaři byli. Prosím.
Krom toho se mi také blíží plesový víkend. V pátek jdu na ples naší školy a v neděli na ples školy, kam chodí má kamarádka S. Kvůli našemu plesu musím z hor odjet už v pátek a v sobotu se tam zase vrátit. Jak složité. Ale aby to stálo za to, podařilo se mi nenápadným nakousnutím tématu naznačit mámě, že mám pouze jedny šaty a že by to nebylo originální, kdybych na dvou plesech po sobě vypadala naprosto stejně. Už jsem ani nevěřila, že by se mi někde podařilo splašit další šaty. A máma to vzala opravdu vážně a hned ten samý den jsme šly do obchodu, kde jsem si vybrala vážně krásné šaty. I psaníčko. Skvělé. Těším se.
xoxo Bee


Bolest

5. února 2010 v 17:27 | Bee |  Bee/Den za dnem

Moc mě to bolí. I přes to, že se směji a bavím, hluboko uvnitř cítím tu bolest. Bolest z toho, že ji nedokážu ochránit. Bolest z toho, že vím, jak ona trpí.
Podívám se na ni a vidím veselého člověka. Člověka jako každého jiného. Takového člověka, jakého jsem v minulosti poznala. Ale jakmile se mi podařilo proniknout dovnitř té nevinné tvářičky, vše se naprotsto změnilo. Když ji vidím, mám dojem, že je šťastná. Usmívá se a povídá mi. Hřeje mě to u srdíčka a štěstím se potom mohu usmívat dlouho po tom, co se každá rozjedeme do svého domova. Teď ale vím, že hluboko uvnitř prožívá něco úplně jiného. Nauičla jsem ji, aby mi vyprávěla o svých pocitech. Chtěla jsem, abych věděla všechno, co se jí honí hlavou, i v tom nejtemnějším koutě. A teď to vím. Vím, že bych ji měla vzít a schovat si ji k sobě. Nikoho k ní nepustit a nedovolit nikomu, aby jí ubližoval. Je tak zranitelná a křehká. Cítím její bolest a chce se mi plakat. Nezaslouží si to. Chtěla bych být u ní a držet jí za ruku, až bude plakat. Chtěla bych, aby nikdy nebyla sama. Její bolest je mé největší trápení. Ta moje jsou proti jejím tak malinká.
Mrzí mě, že zrovna jí byl přidělen tento osud. Jí s andělskou tváří a dobrým srdcem. Ona je nevinná a čistá, ať dělá, co chce. Ať si myslí cokoliv, stejně pro mě bude vždycky jen jedno. Ona je má nejlepší kamarádka.
xoxo Bee