Očekávaný nečekaný zlom

17. května 2013 v 22:04 | Bee
Nevím zda najdu ta správná slova, abych dostatečně popsala tento moment, ale je to tak neskutečné a naplňuje mě to neuvěřitelnými emocemi a tak bych si chtěla tuhle vzpomínku tak nějak uchovat, přesně tak, jak vše bylo, právě teď v tenhle moment, tohoto dne, 17. května 2013.

Fascinuje mě hra náhod, která se prolíná veškerými zážitky s nimi společnými. Nikdy nic z toho nezapomenu, protože je to tak neuvěřitelné dokonalé, až možná příliš pro tenhle svět.

Den jako každý jiný. 17. května 2013. Ráno otevírám oči, aniž bych měla tušení, kam se celý nakonec obrátí. Vstvávám a snídám bílý jogurt s ovesnými vločkami a sušenými švestkami. Nahlas si pochvaluji tu dobrou kombinaci a ujídám švestky z balíčku po zbytek rána. Vydávám se ven, je tam teplo, beru si krátké kraťasy a pro jistotu nasazuji černý klobouk, který mám již rok, ale zatím jsem ho nikdy neměla na sobě. První náhodička. Cestou se sama sobě směji a říkám si, 2013 je rokem kloboků. Kdybych tak tušila, jak moc velkou pravdu jsem v tu chvíli měla.

Proplouvám celým dnem, pochutnávám si na salátu s kukuřicí, v klidu čekám na autobus, vyhlížím z okénka, mžourám do sluníčka. Fouká silný vítr, přichází změna, povídá můj učitel kreslení. Dneska večer se budou čerti ženit. Usmívám se. Procházím se městem a přemýšlím, kam zajdu. Uvědomuju si, jak strašně si užívám tenhle svůj den, sama, bloumám ulicemi a myslím na věci, které mají přijít, sním o cestách, které mám na dosah, ale nejsem si pořád jistá, zda to všechno je možné. Cítím, že jsem se rozhodla správně, ale pořád čekám na něco, co by mě opravdu nakoplo dopředu a ukázalo mi, že tohle je ta cesta, kterou celou dobu hledám.

Procházím obchody s oblečením, už mám boty a sukénku, jak je mám oboje na sobě, vidím se na té své cestě. Tohle jsou ty boty, ač tak obyčejné, černé plátěné tenisky, to jsou ony, ve kterých udělám ten velký krok. Cítím, že přichází další kapitola a vzpomínám, kdy přišla tahle, kterou žiji právě teď. Možná se tu ukáže někdo, kdo si vzpomene na spoustu mých článků z roku 2010. Právě tehdy jsem vyrazila na tuhle cestu, která zde končí. Právě tehdy se toho strašně moc zlomilo.

Procházím další obchody a pořád mám pocit, že je tu někde ještě něco, co potřebuji. Nevím co, zkouším všechny obchody, kam mě jen nohy donesou. Nakonec se vzdávám, vydávám se směrem k metru, když narazím na krámek s cédéčky. Zastavím se zírám na něj a mám nutkání do něj jít. V duchu uvažuji, všechno, co jsem chtěla a již vyšlo, jsem si již objednala nebo mám. Ale co jen nakouknout? Udělám pár kroků k výloze a najednou před sebou vidím barevné puntíky a čas se zastavuje. Nepřeháním, když řeknu, že možná ani nedýchám. Rozklepu se a běžím dovnitř. Později lituji, že jsem prodavače nepolíbila radostí. Nemohu tomu uvěřit, tisknu tašku s albem k srdci a utíkám ven. Na eskalátorech nedočkavě rozbaluji obal a čekáím nějaký podfuk, ale on se nekoná. Puntíky jsou tam, kde mají být, triáda. Znovu tisknu album k srdci a stále se klepu. Nevím, zda se mám smát nebo brečet.

Cesta z Náměstí republiky nikdy nebyla tak dlouhá. Vyhlížím z okna a stále k sobě tisknu malou taštičku. Jsem v tranzu. Vybíhám schody, odemykám dveře. Vkládám disk do přehrávače. Chvíli je ticho. Nadechnu se. A pak to všechno přijde. Cítím úlevu, radost, dojetí, lásku... Dochází mi celý tento den a možná i chvíli pláču. Cítím sílu. Cítím ano. Cítím, že mohu jít. Cítím změnu. Cítím, že zlom je opět tady. Zlom nikdy nepřichází bez nich, nikdo mi nedává takovou sílu a víru ve všechno, o čem jsem kdy před tím snila. Všechno kolem ožívá. Ožívám i já. Konečně. Jsem volná.

 

Kouzlo okamžiku

4. května 2013 v 20:53 | Bee
Život je krásný, když děláte to, co máte rádi. Je ještě krásnější, když to, co děláte, pomáhá jiným. Když vás vaše práce naplňuje nesmírnou lehkostí a dává smysl. Když čas plyne a než si to stačíte uvědomit, je čas jít domů. Když zůstáváte o něco déle, než by bylo nutné, aniž byste si toho byli vědomi. Když se vám veškeré vaše úsilí a trpělivost vrací v podobě upřímné a opravdové lásky. Když se radujete z maličkostí a máte je s kým sdílet. Když si jednou za čas uvědomíte, že právě tohle všechno vám vydělává peníze, ze kterých žijete, a vlastně vám to vůbec nedává smysl. Když z čista jasna dostanete šanci, která vám kompletně změní život. Když se naučíte být otevření všemu, co se před vámi na vaší cestě životem objeví, když si toho za rok stihnete vyzkoušet tolik jako nikdy za celý vás život a cítíte, že vám to dodalo spoustu síly, která vás žene dál.
Občas pak pozorujete sami sebe, jak sedíte na zastávce a čekáte na autobus, který vlastně vůbec nejede, ale vy o tom nemáte tušení, protože kouzlo okamžiku je tak silné, že na nic jiného ani vlastně nemáte myšlenky. Svítí sluníčko, kvetou stromy a trávníky jsou poseté žlutými puntíky pampelišek, ze kterých jste celé dopoledne pletli věnečky pro vaše malé princezničky, a vy se usmíváte, protože víte, že každým tím věnečkem jste jednu z nich na chvíli proměnili v květinovou královnu. A co jiného by vlastně v tu chvíli mělo být důležitější? Nasadíte si sluchátka a pustíte si Taylor Swift, protože jí jinak vůbec nevěnujete pozornost, ale právě v ten den a v tu danou chvíli jsou zrovna její písničky to, co je potřeba. Tak tam sedíte a zobete hroznové víno a pozorujete výrazy ve tváři řidičů v autech projíždějících kolem. Shledáváte to velice zábavnou činností a tak vydržíte několik minut jen nakukovat do oken cizích aut a v duchu se pousmívat nad výjevy, které se tam nachází.
Mezitím na zastávku dorazí starší pán a po chvíli analyzování jízdního řádu se následně otočí a pokračuje na cestě pěšky. Tehdy si uvědomíte, že v tuhle hodinu autobus ve 30 vlastně nejede a ptáte se sami sebe, proč jste vlastně celou tu dobu čekali na zastávce? Nepřijdete na žádnou kloudnou odpověď, ale dobře víte, že to zkrátka nebylo jen tak a jste za tu chvíli, kterou jste zrovna prožili, nesmírně vděční. Stejně jako za všechno, co vám život každý den nabízí. Protože každý den je něčím výjimečný, nemyslíte?


Odvaha

3. dubna 2013 v 17:18 | Bee
Samota je to, co mě přivedlo zpátky sem, do mého blogového světa. Mnoho se toho změnilo, ráda bych vám vyprávěla o všem štěstí, které mě za ty dva roky, co jsem se s tímto blogem rozloučila, potkalo, ale jak to tak bývá, cítím spíše potřebu vykřičet se tu ze všeho špatného..
Poznala jsem sama sebe, vyrostla jsem, ať už to zní jakkoliv, ale nejvíce tady uvnitř, ve mně samotné. Čím starší jsem, tím větší apatii cítím vůči našemu světu a dospělým, kteří ho mají ve svých rukách. Čím více cítím, že bych se jednou z nich měla stát, tím urputněji dělám všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Je těžké věřit v něco, co se zdá naprosto nemožné a důkaz o tom, že to tak je, není na blízku. Já jsem se avšak sama přesvědčila o tom, že to, v co tak tvrdohlavě věřím, nemožné není. Věřím, že můžeme mít šťastný život, takový, jaký si přejeme, ať už je jakýkoliv. Jsem přesvědčená, že jedině já tuto možnost mohu zabít, pokud v ni přestanu věřit. Lidé se na mě často dívají tím zvláštním pohledem - je jim mě líto, nebo se mi tím pohledem vlastně smějí do očí? Pravda je, že mně je líto jich. Ať už jsem naivní nebo ne, to, co dělám a v co věřím mi přináší jedině radost a když už mám tedy někdy umřít, chtěla bych umřít šťastná. Za poslední dva roky se toho stalo tolik, že hrdě mohu říct, že kdyby se to mělo stát, šťastná bych rozhodně byla.
Už dva roky naslouchám svému srdci a následuji všechny možné cesty, na které mě láká. Nikdy před tím jsem nedošla tak daleko. Nikdy před tím jsem neobjevila tolik nového. Nikdy před tím jsem si nepřišla tak plná - plná pocitů, lásky a štěstí.
Potíž je pokaždé v tom, překonat strach z toho, co by se mohlo stát - každý si jistě položí jednou za čas tu nepříjemnou otázku: Co když...? Již se nebojím toho, že směr, kterým se hodlám vydat, by byl špatný. Jakkoliv děsivé to zatím bylo, vždy jsem se nakonec ocitla v mnohem zajímavější a neuvěřitelnější situaci než jsem kdy očekávala. Získala jsem mnohem více, než jsem si myslela, že bych vůbec získat mohla. Jenže co když víte, že vaše rozhodnutí by mohlo někomu ublížit? Říká se, čas vše zahojí. Měla bych tedy zůstat tam, kde jsem, i když to není zrovna to místo, kde bych chtěla být? Nezahodím tak celý svůj život? Nikdy jsem si netroufla o sobě říct, že jsem odvážná. Vždy jsem se bála všeho, čeho jen bylo možné se bát, ale teď si tak říkám, není tenhle krok na cestě k sobě samé důkazem mnohem větší odvahy? Jen se někdy rozhlédněte kolem sebe, kolik lidí dokázalo poslechnout, co jim napovídalo jejich srdce?


Kam dál

Reklama